chvíli někteří uvažovali, zda by hned na místě neměli začít hlučně a s pěnou kolem úst zuřit, zda by se neměli proměnit v jedinou křeč a dát tak milostivému pánovi názorně na srozuměnou, jak se má zachovat v budoucnosti. Vedle těchto dervišů tu byli ještě tři jiní, kteří se dali k sektě napravující svět jakýmsi žvástem o „středu pravdy“; člověk prý odpadl od středu pravdy – což ani nemuseli moc dokazovat –, ale neodpadl ještě z jejího obvodu, a je tedy třeba, aby byl v tomto obvodu zadržen, a aby se dokonce vrátil zpět do středu, a to půstem a vyvoláváním duchů. Tito lidé tedy mnoho rozmlouvali s duchy, což nadělalo spoustu dobra, které nikdo nikdy neviděl. Útěchou však bylo, že celá tato společnost v paláci milostivého pána byla dokonale oblečená. Kdyby bylo jisto, že soudný den bude vlastně jakási módní přehlídka, tu by všichni zde přítomní byli na věčnosti v pořádku. Vlasy tak nakadeřené, napudrované a nače- chrané, jemné pleti tak uměle udržované a vyspravované, kordy na pohled tak statečné a pocty čichu, vzdávané vůněmi tak něžnými, to všechno muselo zajisté vždy a navždy zachovat běh světa neporušený. Vynikající pánové nejlepšího vychování měli na sobě šperky, jež cin- kaly, kdykoli se pánové lenivě pohnuli; zlaté řetízky zvonily jako li- bozvučné zvonky; a nad vším tím zvoněním, nad šustěním hedvábí, brokátu a jemného plátna bylo ve vzduchu jakési nepokojné chvění, jež daleko odtud rozdmýchávalo čtvrť Saint-Antoine a její ničivý hlad. Oblečení, to byl jediný talisman, jediné kouzlo, jež mělo udržet všechno tak, jak bylo. Všichni byli oblečeni jako na ples, jenž neměl nikdy skončit. Všude byl ples, v paláci Tuileries, u milostivého pána i u celého dvora, ve sněmovnách i před soudy, v celé společnosti (mimo strašáky), a na ples byl oblečen i kat, po němž se žádalo, aby při výkonu svého umění byl „nakadeřen, napudrován, oblečen v kabát se zlatým lemováním, ve střevíce se sponkou a v bílé hed- vábné punčochy“. Monsieur Paris, jak ho po biskupském vzoru na- zývali jeho bratři v povolání, Monsieur Orléans a ti ostatní, úřadovali tedy u šibenic a lámacích kol – sekyra byla tehdy vzácná – v tomto skvostném oděvu. Kdo by mohl pochybovat v této společnosti, jež
Byl to asi šedesátiletý muž, pěkně oblečený, povýšených způsobů a s tváří, jež se podobala jakési krásné masce. (Ilustr. Harry Furniss)
136
Made with FlippingBook - Online magazine maker