a tenká, a rysy kolem očních důlků; celkově to však byla tvář pozo- ruhodně krásná. Její nositel sestoupil po schodech na dvůr, vstoupil do kočáru a odjel. Když se čekalo na přijetí, nemluvilo s ním mnoho lidí; stál poněkud stranou a milostivý pán by k němu mohl být trochu vře- lejší. Za takových okolností mu bylo příjemné vidět prosté lidi, jak prchají před jeho koňmi a jak někdy stěží unikají, aby je spřežení neporazilo. Kočí jel, jako by útočil na nepřítele, ale pánova tvář ani jeho rty nevyjadřovaly nic, co by naznačovalo, že chce ko- čímu v této divoké bezohlednosti bránit. I v tom hluchém městě a němém věku bývalo slýchat stížnosti, že divoký šlechtický zvyk rychle jezdit úzkými ulicemi bez chodníků barbarsky ohro- žuje a mrzačí prostý lid. Ale málokomu stálo za to byť jen na to občas pomyslet a ubohým nešťastníkům nezbývalo než pomáhat si z nesnází, jak sami mohli. S rozběsněným rachotem a klapotem, s nelidskou bezohledností, za našich dní těžko pochopitelnou, řítil se kočár ulicemi a prudce za- hýbal kolem rohů, ženy před ním vykřikovaly a muži strhávali jeden druhého i děti z jeho cesty. Když pak kočár zatáčel na kterémsi nároží kolem kašny a jedno z kol maličko nadskočilo tak, že se z toho dělalo mdlo, několik hlasů kolem hlasitě vykřiklo a koně se začali vzpínat a vzpouzet. Nebýt toho, že se koně začali plašit, kočár by patrně ani nezastavil; bylo mnoho kočárů, jež jely dál a nechávaly raněné ležet, a proč ne? Ale zděšený kočí již spěšně sestoupil a udidla koní zachytilo dvacet rukou. „Co se stalo?“ zeptal se pán a vyhlédl klidně z kočáru. Vytáhlý muž v noční čepici zvedl zpod koňských nohou jakýsi uzlík, položil jej na obrubu kašny, poklekl do mokra a bláta a jal se nad ním sténat jako poraněné zvíře. „Promiňte, pane markýzi!“ řekl jakýsi ponížený muž v hadrech. „Jde o dítě.“ „Proč vydává tak hrozné zvuky? Je to jeho dítě?“ „Promiňte, pane markýzi – je mi líto – je.“
léta Páně sedmnáctistého osmdesátého očekávala přijetí u milosti- vého pána, že pořádek, tkvící svými kořeny v nakadeřeném a napu- drovaném katovi ve střevíčcích a v bílých hedvábných punčochách, nepřetrvá samy hvězdy nebeské! Když milostivý pán ulevil svým čtyřem mužům od jejich břemen a vypil čokoládu, kázal otevřít dveře svatyně všech svatyň a vyšel. Kolik tu pak bylo poníženosti, kolik lísání a patolízalství, kolik podlého sebeponižování! Klanění tělesného i duševního tu bylo tolik, že na nebesa nic nezbylo – a to patrně byl jeden z důvodů, proč zbo- žňovatelé milostivého pána nikdy nebesům nedělali žádné starosti. Když uštědřil slibné slovíčko zde, úsměv zas jinde, zašeptal něco jednomu šťastnému zotročenci a požehnal rukou jinému, prošel mi- lostivý pán přívětivě předpokoji až k oné odlehlé končině obvodu pravdy. Tam se milostivý pán obrátil, šel zas zpět, v určenou chvíli se opět zavřel ve svatyni s čokoládovými duchy a nikdo ho již ne- spatřil. Jakmile bylo toto divadlo u konce, z lehkého chvění ve vzduchu se stala úplná malá bouře a drahocenné zvonečky začaly zvonit po schodech dolů. Brzy tu z celého davu zbyl jen jeden člověk a ten se pak také s kloboukem pod paží a s tabatěrkou v ruce jal zvolna kráčet mezi zrcadly k východu. „K čertu s vámi!“ pravil tento muž, když se zastavil u posledních dveří a ohlédl se směrem k svatyni. Přitom si setřásl z prstů tabák, jako by setřásal prach tohoto domu ze svých nohou, a klidně začal sestupovat po schodech. Byl to asi šedesátiletý muž, pěkně oblečený, povýšených způsobů a s tváří, jež se podobala jakési krásné masce. Byla průsvitně bledá, každý rys na ní byl zřetelně vyryt a výraz měla zcela ustálený. Nos, jinak svým tvarem krásný, byl ze stran nad obojím chřípím jakoby lehce stisknut. Měnila-li se někdy trochu tato tvář, pak se měnila v těchto důlcích. Střídala se v nich někdy barva a byly chvíle, kdy se rozšiřovaly a stahovaly jakýmsi drobným tepem; pak dávaly celé tváři výraz podlosti a krutosti. Při pozorném zkoumání se dalo zjistit, že tento výraz byl podporován i linií úst, jež byla příliš vodorovná
139
138
Made with FlippingBook - Online magazine maker