KAPITOLA 8 MILOSTIVÝ PÁN NA VENKOVĚ K rásná krajina s lány zářivé pšenice, ne však příliš hojné. Kde by měla také růst pšenice, tam byla pole ubohého žita, tam zas byl naset hrách a fazole, jinde opět rostly náhradou za pšenici nepěstěné traviny. Na přírodě právě tak jako na mužích a že- nách, kteří ji obdělávali, byl vidět jakýsi sklon neochotně živořit – z utrápenosti se vzdát a odumřít. Pan markýz ve svém cestovním kočáře (jenž mohl být trochu lehčí), taženém čtyřspřežím poštovních koní a obsazeném ještě dvěma posti- liony, vyjížděl právě těžce do příkrého kopce. Začervenalost tváří pana markýze nebyla hanbou pro jeho vznešené vychování, neboť nepochá- zela z nitra, způsobila ji okolnost zcela vnější, nad kterou neměl moc – zapadající slunce. Když cestovní kočár vyjel na vrchol kopce, zapadající slunce se o něj opřelo tak zářivě, že cestující uvnitř byl celý jakoby zalit na- chem. „Za okamžik zapadne,“ pravil pan markýz a pohlédl si na ruce. Slunce bylo vskutku již tak nízko, že v příštím okamžiku zmizelo. Když připevnili ke kolu těžkou kládu jako brzdu a když pak kočár v zápachu spáleniny a v oblaku prachu sjížděl dolů, rudá záře rychle pohasla; a když slunce i markýz současně sjeli dolů a když brzdu opět uvolnili, nebylo již po záři ani stopy. Zůstala tu však zvlněná, do šíře otevřená krajina s vesnicí na úpatí kopce, s velikou dolinou a návršími za ní, s kostelní věží a větrným mlýnem, s lesem vhodným pro lov a se skálou, na níž stála tvrz, uží- vaná nyní jako vězení. Když se teď už stmívalo a všechny ty věci tem- něly, markýz se po nich rozhlížel s tváří člověka, jenž se už blíží domovu. Vsí vedla jediná ubohá ulice, byl tu ubohý pivovar, ubohá kože- lužna, ubohá hospoda, ubohá stáj na výměnu poštovních koní, ubohá kašna, všechna obvyklá zařízení tu byla ubohá. A byli tu
Aniž se uráčil ještě jednou pohlédnout na shromáždění, opřel se pan markýz zpátky do sedadla a hodlal právě odjet s výrazem pána, jenž náhodou rozbil nějakou obyčejnou věc, zaplatil za to, a mohl si to také dovolit, když tu jej vyrušila mince, jež vlétla do ko- čáru a zazvonila v něm o podlahu. „Stůj!“ pravil pan markýz. „Zastav koně! Kdo to hodil?“ Podíval se na místo, kde ještě před okamžikem stál vinárník De- farge, ale tam se skláněl nízko nad zemí nešťastný otec a vedle něho stála temná, statná postava ženy s pletením v rukou. „Vy psi!“ řekl markýz dokonale uhlazeně a s tváří, v níž se mimo důlky na nose nic nezměnilo. „Bez rozpaků bych kohokoli z vás přejel a zabil. Kdybych věděl, který darebák to hodil po kočáru, kdyby ten lump byl dost blízko, dal bych ho rozdrtit pod koly.“ Byli tak zastrašeni a měli už tak dlouhou i tvrdou zkušenost, co by s nimi takový člověk podle zákona i mimo zákon mohl udělat, že se nepozvedl žádný hlas, žádná ruka, ba ani žádný zrak. Nikdo z mužů nic takového neudělal. Jen žena s pletením upřeně hleděla markýzovi přímo do tváře. Nebylo ho důstojno všimnout si toho; jeho pohrdavý pohled plul nad ní a nad všemi ostatními krysami; pán se znovu opřel v sedadle a rozkázal: „Jeď!“ Odjel a jiné kočáry přejely v trysku rychle za sebou; ministr, navrho- vatel změn ve státě, nájemce pozemkových daní, lékař, právník, du- chovní, velká opera, komedie, celý ten ples tudy tryskem projížděl v nepřetržitém blýskavém proudu. Krysy vylezly z děr, aby přihlížely, a hleděly tak po celé hodiny. Vojáci a policie se často postavili mezi ně a podívanou, vytvořili hradbu, za níž se pak plížily a skrze niž kradmo nahlížely. Otec již dávno vzal uzlík a někam se s ním skryl, zatímco ženy, jež se nad ním skláněly, dokud ležel ještě na okraji kašny, tam ještě vy- sedávaly a pozorovaly odtékající vodu a průvod maškarního plesu že- noucí se kolem – a žena, jež tam nápadně stála s pletením v ruce, dosud pletla s osudovou jistotou. Ubíhala voda z kašny, rychlá řeka ubíhala, den ubíhal k večeru, tolik života v tom městě ubíhalo k smrti podle zá- kona, že proud času na nikoho nečeká, krysy již spaly natěsnány v tem- ných děrách, ples byl na večeři v záři světel, vše plynulo po svém.
143
142
Made with FlippingBook - Online magazine maker