Konečně do něho vrazil jakýsi člověk lépe poučený o podrobnos- tech toho případu a od něho se dověděl, že to je pohřeb jakéhosi Ro- gera Clye. „Byl to fízl?“ tázal se pan Cruncher. „Fízl z Old Bailey,“ odpověděl informátor. „Cha, cha! Fuj! Cha, cha, fízlové z Old Bailey!“ „Ale ovšem!“ vykřikl Jerry, jenž se rozpomenul na přelíčení, jemuž byl přítomen. „Vždyť já ho viděl. Tak je tedy mrtvý?“ „Dočista mrtvý,“ odpověděl muž, „a nemůže ani být dost mrtvý. Ven s nimi! Fízlové to jsou! Vytáhněte je ven, ty fízly!“ Poněvadž tu většinou nikdo předtím žádnou chytrou myšlenku neměl, byla do té míry přijatelná, že se jí dav okamžitě horlivě chopil, a zatímco hlasitě opakoval návrh „ven s nimi“ a „vytáhněte je“, sevřel oba povozy tak těsně, že se zastavily. Jakmile dav otevřel dvířka ko- čáru, jediný truchlící odtamtud hned vyskočil a ocitl se jim na oka- mžik v rukou; ale byl tak mrštný a tak uměl využít příležitosti, že v dalším okamžiku již proběhl boční ulicí a zanechal za sebou plášť, klobouk, smuteční stuhu, bílý kapesník a další symboly truchlení. Lidé je roztrhali na kusy a ke své veliké radosti je rozprášili široko daleko, zatímco obchodníci spěšně zavírali krámy, neboť v těch do- bách se dav nezastavoval před ničím, byla to nestvůra, z níž šel strach. Již se chystali otevřít pohřební vůz a vytáhnout odtamtud rakev, když tu jakási bystřejší hlava navrhla, aby ji raději za všeobecného jásotu doprovodili, kam patří. Poněvadž praktických návrhů tu byl nedo- statek, přijali i tento návrh jednohlasně a kočár se okamžitě naplnil osmi lidmi uvnitř a tuctem venku, zatímco právě tolik lidí vylezlo na střechu pohřebního vozu a drželi se tam, jak jen je to při jejich dů- myslu napadlo. Mezi prvními z těchto dobrovolníků byl sám Jerry Cruncher, jenž skromně skryl svou ježatou hlavu do kouta pohřeb- ního kočáru, aby ho z Tellsonovy banky nebylo vidět. Pohřebáci, kteří tu měli službu, vznášeli námitky proti těmto změ- nám v obřadu, ale poněvadž řeka byla nebezpečně blízko a poněvadž několik hlasů prohodilo, jak snadno lze studenou lázní přivést vzdo- rující lidi tohoto povolání k rozumu, byly to námitky slabé a ozvalo
proti tomu pohřbu lidé něco namítají, což právě způsobilo to po- zdvižení. „Podívej, Jerry,“ obrátil se pan Cruncher na svého potomka. „Ně- koho pohřbívají.“ „Hurá, táto!“ zvolal mladý Jerry. Mladý muž ze sebe vydal ten výkřik s jakýmsi tajuplným přízvu- kem. Staršího muže však tak pohněval, že vyčkal, až bude vhodná příležitost, a vlepil mladému muži jednu za ucho. „Co tím myslíš? Co tady křičíš hurá? Co tím chceš svému otci po- vědět, ty skrčku? Mám už toho kluka zrovna dost!“ pravil pan Crun- cher. „Toho kluka i těch jeho hurá! Ať už tě neslyším, nebo ti dám na pamětnou. Slyšíš mě?“ „Já tím nic zlého nemyslel,“ odporoval mladý Jerry a třel si tvář. „Tak toho nech,“ řekl pan Cruncher; „nic už nechci slyšet. Vylez si tady na stoličku a dívej se na ty davy.“ Syn poslechl a dav se zatím přiblížil; lidé křičeli a pískali kolem špinavého pohřebního vozu a kolem špinavého smutečního kočáru, v kterém seděl jen jediný truchlící, oblečený v omšelém slavnostním oděvu, jak bylo při takové příležitosti nezbytné pro jeho důstojnost. Ale zřejmě se tomu člověku v kočáře nelíbilo, když ho teď obklopoval dav čím dál početnější, když se mu lidé posmívali, dělali na něj po- šklebky a ustavičně řvali a křičeli: „Cha, cha! Fízlové! Fuj, fuj, fíz- lové!“ a přidávali k tomu slova příliš šťavnatá, než aby je bylo možné opakovat. Pohřby vždy pana Crunchera přitahovaly; vždy ho to duševně pro- budilo a celý se vzrušil, kdykoli nějaký pohřeb míjel Tellsonovu banku. A tak ho přirozeně vzrušil i tento pohřeb s tak neobvyklým do- provodem a zeptal se hned prvního člověka, jenž do něho strčil: „Co se to děje, člověče? Koho to vezou?“ „Nevím,“ pravil muž. „Fízlové! Cha, cha! Fuj, fízlové!“ Zeptal se jiného. „Kdo je to?“ „Nevím,“ odpověděl muž, přesto však přiložil ruce k ústům a začal ze sebe vydávat s podivuhodnou horlivostí a zaníceností výkřiky: „Cha, cha, fízlové! Fuj, fuj!“
195
194
Made with FlippingBook - Online magazine maker