„Pak si mě tedy poslechněte, Jacquesi,“ příkře ho přerušilo číslo jedna. „Petice byla předložena králi a královně. Všichni, co tady jsme, mimo vás, viděli na ulici krále, sedícího v kočáru vedle královny, jak tu petici přijímá. Právě tady Defarge, kterého tu vidíte, dal v sázku život a vrhl se před koně s tou peticí v ruce.“ „A poslechněte si ještě něco, Jacquesi!“ pravilo napůl klečící číslo tři, zatímco jeho prsty ustavičně přejížděly po jemných vráskách, jež se utvářely ve výraz nápadně lačný, jako by po něčem hladověl – ni- koli však lačný jídla nebo pití. „Jízdní i pěší stráže obklopily proseb- níka a začaly ho bít. Slyšíte?“ „Slyším, pánové.“ „Pak tedy pokračujte,“ pravil Defarge. „Dobrá; na druhé straně se tam u kašny taky šeptá,“ hovořil dál venkovan, „že ho k nám do kraje přivezli, aby byl popraven na místě činu, a že to s ním už hodně brzy udělají. A šeptá se tam dokonce, že poněvadž zabil milostivého pána a milostivý pán je otec svých ne- volníků – či otroků, jak chcete –, bude prý popraven jako otcovrah. Jeden stařec tam u kašny povídá, že mu před jeho vlastní tváří bude upálena pravá ruka, v které měl dýku; na rukou, na prsou i na nohou ho prý pobodají a do těch ran mu pak budou lít vařící olej, roztavené olovo, horkou smůlu, vosk a síru; a nakonec ho roztrhají na kusy čtyři silní koně. Ten stařec taky říká, že tohle všechno opravdu udělali jed- nomu vězni, který se pokusil zabít nebožtíka krále Ludvíka XV. Ale jak já mám vědět, jestli nelže? Jsem snad nějaký učenec?“ „Tak ještě jednou poslouchejte, Jacquesi!“ pravil onen muž s ne- pokojnýma rukama a dychtivým výrazem. „Ten vězeň, o kterém mlu- víte, se jmenoval Damiens, a to všechno s ním udělali za bílého dne tady na veřejných pařížských ulicích; ve všech zástupech, které se sešly na tu podívanou, byl nejpozoruhodnější celý dav urozených a elegantních dam, které horlivě přihlížely až do poslední chvíle – až do poslední chvíle, Jacquesi, což trvalo až do pozdního večera, kdy mu už utrhli obě nohy a jednu ruku, a přece ještě dýchal! To všechno se stalo – ale kolik je vám vlastně let?“ „Pětatřicet,“ pravil cestář, vypadající na šedesát.
Otevřel ústa, jak mohl nejvíc, a zase je zavřel, až mu zuby přitom cvakly. Když Defarge pozoroval, že se mu nechce ústa znovu otevřít, aby nezkazil docílený efekt, pobídl ho: „Tak jen dál, Jacquesi.“ „Celá ves se pak stáhne zpátky,“ pokračoval cestář velmi potichu, „a začne si šeptat kolem kašny; celá ves jde spát; celé vesnici se zdá o tom nešťastníkovi tam pod zámkem a za mřížemi věznice na skále, který odtamtud už nikdy nevyjde, leda na smrt. Ráno, když si zas nesu na ramenou náčiní a jím při chůzi ten svůj kousek černého chleba, vezmu to cestou do práce kolem vězení. A vidím ho tam vy- soko nahoře za mřížemi železné klece, zakrváceného a zabláceného jako večer předtím, jak se dívá ven. Nemůže zamávat, nemá volné ruce, a já nemám odvahu na něj zavolat; připadá mi tam, jako by už byl mrtvý.“ Defarge a tři ostatní se na sebe zasmušile podívali. Když na- slouchali venkovanovu příběhu, všichni hleděli zasmušile, ponuře a mstivě; počínali si tajemně, avšak i jako lidé, kteří mají moc. Vypa- dali jako nějaký velmi přísný soud; Jacques první a druhý seděli na staré pryčně s bradami podepřenými o ruce a s očima upřenýma na cestáře; Jacques třetí napůl klečel za nimi a nepokojnou rukou usta- vičně klouzal po jemných vráskách kolem svých úst a nosu; Defarge stál pak mezi nimi a vypravěčem, kterého postavil do světla, jež při- cházelo oknem, a pohlížel střídavě na ně a zas na cestáře. „Jen dál, Jacquesi,“ pravil Defarge. „Nějaký čas zůstává pak tam v té železné kleci. Vesnice se na něj dívá jen potají, poněvadž se bojí. Ale pořád tam zdálky vzhlíží k tomu vězení na skále, a když je večer práce hotova a vesnice se schází na trochu hovoru u kašny, všechny tváře jsou obráceny nahoru. Dřív se vždycky všechny obracely k poštovní stanici, ale teď jsou obráceny k vězení. A u kašny se šeptá, že i když byl odsouzen k smrti, nebude popraven; říká se tu, že byly v Paříži podány petice, v kterých se praví, že to udělal v hněvu a rozlícený smrtí svého dítěte; a říká se, že i sa- mému králi byla podána petice. Co já o tom mohu vědět? Je to možné. Snad to tak je, snad není.“
215
214
Made with FlippingBook - Online magazine maker