„Kdyby vám ukázali hromadu loutek a kdyby vám přikázali roz- trhat je na kusy a zničit je, abyste z toho měl prospěch, vybral byste si ty nejnádhernější a nejbarvitější. Řekněte! Je to tak?“ „Opravdu paní, je to tak.“ „A kdyby vám ukázali hejno ptáků neschopných létat a kdyby vám řekli, abyste je pro svůj prospěch obral o jejich peří, vrhl byste se na ptáky s nejkrásnějším peřím; je to tak?“ „Je, paní.“ „Dnes jste viděl loutky i ptáky,“ pravila paní Defargeová a vztáhla ruku k místům, kde ty loutky a ptáky naposled viděli. „A teď se vraťte domů!“ KAPITOLA 16 JEŠTĚ PLETENÍ P aní Defargeová a její pan manžel se mírumilovně vraceli domů do nitra čtvrti Saint-Antoine, zatímco nepatrný človí- ček v modré čepici namáhavě kráčel temnotou, prachem a dlouhými mílemi alejí podél silnic a pohyboval se tak zvolna v tom směru kompasu, kde zámek pana markýze, nyní pohřbeného, na- slouchal šepotu stromoví. Kamenné tváře měly teď tolik volnosti a času naslouchat stromům a kašně, až těm nemnoha vesnickým otr- hancům, kteří při hledání bylin k snědku a chrastí na podpal zabloudili do blízkosti dlážděného nádvoří a schodišť k terase, připadalo v jejich vyhladovělé představivosti, že se výraz těch tváří změnil. Ve vsi se udr- žovala při životě pověst – a žila právě tak uboze a chatrně jako sami vesničané –, že když dýka nalezla svůj cíl, změnil se pyšný výraz tváří ve výraz hněvu a bolesti, a když se pak čtyřicet stop nad kašnou klátila ona postava, opět se tváře změnily a nabyly výrazu krutého uspoko- jení, že pomsta byla vykonána, kterýžto výraz už na nich navždy se- trvá. Na kamenné tváři nad velikým oknem ložnice, kde se stala
Jak jen mohl, prodral se ten muž o něco dál a cestář se začal ovívat modrou čepicí, neboť mu z těch rubášů bylo najednou velmi nevolno a úzko. Bylo-li mu třeba k uzdravení krále a královny, měl štěstí, neboť lék už byl nablízku; brzy již přijeli širokolící král a hezká královna ve zlatém kočáře, provázeni zářivě oděným dvořanstvem, blyštivým to množstvím smějících se dam a jemných pánů. Cestář se tak po- nořil do lázně šperků, hedvábí, pudru, nádhery, elegantně pohrda- vých postav a nadutě opovržlivých tváří obou pohlaví, že ho to pro tu chvíli opojilo a začal volat: „Ať žije král, ať žije královna, ať žijí všichni, ať žije všechno!“, jako by nikdy neslyšel, jak všudypřítomní jsou v té době Jacquesové. Pak viděl zahrady, nádvoří, terasy, vo- dotrysky, všechny ty pány a paní, a opět volal: „Ať žijí všichni!“, až se z toho samým rozcitlivěním úplně rozplakal. Po celý čas té podívané, jež trvala asi tři hodiny, bylo kolem něho mnoho křiku, pláče a roz- citlivělosti a po celý ten čas jej Defarge držel za límec, jako by mu musel bránit, aby se nevrhl na předměty své dočasné oddanosti a ne- roztrhal je na kusy. „Výborně!“ pravil Defarge a plácal ho ochranitelsky po zádech, když podívaná skončila. „Jste dobrý chlapec.“ Cestář se teď už vzpamatoval a měl zlé tušení, jestli se se svými nadšenými projevy nedopustil chyby; ale nikoli. „Jste člověk, jakého potřebujeme,“ řekl mu Defarge do ucha. „Vy pohnete ty pošetilce k tomu, aby věřili, že to potrvá navěky. Tím budou nestoudnější a tím dříve s nimi bude konec.“ „Tohle je tedy pravda!“ zvolal cestář. „Ti pošetilci nic nechápou. Zatímco pohrdají vaším dechem a ra- ději by viděli zcepenět vás a stovky vám podobných než kteréhokoli ze svých koní nebo psů, nevědí nic jiného, než co jim váš dech hlásá. Jen ať se tedy ještě nějaký čas klamou, stejně to nebude dost.“ Paní Defargeová se podívala na mužova svěřence spatra a sou- hlasně přikývla. „Pokud jde o vás,“ pravila, „křičel byste a plakal nad vším, jen kdyby to byla nádhera a hlučná podívaná. Jen přiznejte, že to tak je!“ „Opravdu, paní, asi to tak je. Aspoň pro tuhle chvíli.“
223
222
Made with FlippingBook - Online magazine maker