a pletly. Obklopila je tma. A právě tak jistě se přibližovala i jiná tem- nota, kdy zvony, dosud vesele zvonící na mnoha věžích nad celou Francií, budou přetaveny v hromující děla a kdy vojenské bubny budou bubnovat, aby přehlušily nešťastný hlas, jenž je této noci ještě právě tak všemocný jako hlas moci a dostatku, volnosti a života. Tak se to již shlukovalo kolem těch žen, jež tu seděly a pletly, ustavičně pletly, až jim připadalo, jako by se samy již shlukovaly kolem lešení dosud nepostaveného, kde budou jednou sedět a plést, ustavičně plést a počítat padající hlavy. KAPITOLA 17 JEDNA NOC N ikdy nedopadaly paprsky zapadajícího slunce zářivěji na tiché zákoutí v Soho než toho pamětihodného večera, kdy spolu doktor a jeho dcera seděli pod platanem. Nikdy nesvítil měsíc něžněji nad velikým Londýnem než oné noci, kdy je tam zastihl dosud sedící pod tím stromem a kdy jim svítil do tváří skrze jeho listí. Nazítří se měla Lucie vdávat. Vyhradila poslední večer otci a po- sadili se spolu pod platan. „Jsi šťastný, drahý otče?“ „Naprosto, dítě.“ Řekli si toho málo, přestože tam seděli dlouho. Ačkoliv bylo ještě dost světla, aby se dalo pracovat nebo číst, nezaměstnávala se tento- krát svou obvyklou prací ani mu nepředčítala. Mnohokrát po jeho boku pod tímto stromem takto trávila čas; ale dnešní večer byl docela jiný a nic se na tom nedalo změnit. „Já sama jsem dnes večer velmi šťastná. Jsem hluboce šťast- ná z lásky, které Bůh tak požehnal – ze své lásky k Charlesovi a z Charlesovy lásky ke mně. Kdybych však dál neměla zasvěcovat svůj život tobě, kdyby moje svatba měla způsobit, že bych se od tebe
„Osud zavede jejího manžela tam, kam bude muset jít,“ pravila paní Defargeová s obvyklým klidem, „a skoncuje to s ním tam, kde to skoncuje. Nic víc o tom nevím.“ „Ale není to zvláštní – což to opravdu není přinejmenším v téhle chvíli zvláštní –,“ hovořil Defarge jaksi naléhavě k ženě, aby ji přiměl připustit to, „že po všem tom, jak máme rádi jejího otce i ji, musí být jméno jejího manžela dáno do klatby a tvou rukou zaznamená- no hned vedle jména toho hnusného psa, co právě odešel?“ „Až to přijde, stanou se věci ještě podivnější,“ odpověděla paní. „Pro jistotu je zde zaznamenám oba a oba tu budou po zásluze; to je všechno.“ Jakmile to dořekla, odložila pletení a vytáhla opět růži ze šátku, který měla omotaný kolem hlavy. Buď obyvatelé čtvrti Saint-Antoine vytušili, že ozdoba, která se jim nelíbila, je už pryč, nebo byli na stráži, a čekali, až zmizí; ať už tomu bylo jakkoli, nabyli brzy nato odvahy zase vejít a vinárna pak měla opět svou obvyklou podobu. Večer, kdy celá čtvrť Saint-Antoine vycházela ven, posedávala na schodech přede dveřmi a na parapetech oken, kdy hloučky postávaly na nárožích špinavých ulic a dvorů, aby se nadýchaly trochu vzduchu, přecházela paní Defargeová, jak měla ve zvyku, se svou prací v rukou z místa na místo a od hloučku k hloučku jako misionářka – a bylo tu mnoho jí podobných, jaké kéž svět už nikdy pro svoje dobro ne- rodí! Všechny ty ženy pletly. Pletly bezcenné věci, ale ta mechanická práce byla náhrada za jídlo a pití; ruce se pohybovaly místo čelistí a zažívacího ústrojí; kdyby byly kostnaté prsty ustaly v pohybu, byly by žaludky mnohem ostřeji pocítily hlad. Jakmile však pracovaly prsty, oživly i oči a oživly i myšlenky. Jak tu paní Defargeová kráčela od hloučku k hloučku, prsty, oči i myš- lenky byly náhle bystřejší a horlivější ve všech skupinkách žen, s nimiž promluvila a od kterých zas odcházela. Její manžel kouřil u dveří vinárny a díval se za ní s obdivem. „Veliká to žena,“ říkal si, „silná žena, mocná žena, děsivě mocná!“ Setmělo se a bylo slyšet údery kostelních zvonů a vzdálené bub- nování vojenských bubnů na nádvoří královského paláce a ženy pletly
235
234
Made with FlippingBook - Online magazine maker