vzdálila třeba jen o několik málo ulic, byla bych v této chvíli nešťast- nější a sama sobě bych vyčítala víc, než ti mohu povědět. I tak…“ I tak nedokázala už ovládnout svůj hlas. V teskném světle měsíce jej objala kolem krku a položila mu tvář na prsa. Ve světle měsíce, jež je vždy teskné, jako je teskné i samo světlo sluneční – jakož i světlo zvané lidský život – při svém příchodu i od- chodu. „Můj ze všech nejdražší! Můžeš mi říct v této poslední chvíli, že máš jistotu, naprostou jistotu, že nás neoddělí žádné moje nové city, žádné moje nové povinnosti? Já sama to vím určitě, ale víš to i ty? Jsi o tom v hloubi srdce ubezpečený?“ Otec odpověděl s radostně pevným přesvědčením, které by byl mohl sotva předstírat. „Jsem o tom ubezpečený, drahá Lucie! Víc než to,“ dodal pak, když ji něžně políbil, „budoucnost mi připadá mnohem jasnější, když po- myslím na tvou svatbu, než mi kdy bez ní mohla připadat – než vůbec mohla být.“ „Kdybych v to opravdu mohla doufat, otče!“ „Věř tomu, drahá! Opravdu to tak je. Uvaž přece, jak je to přiro- zené a prosté, že tomu tak je. Jsi mi tak oddána a jsi tak mladá, že ne- můžeš pochopit, jakou úzkost jsem pociťoval, že tvůj život bude promarněn…“ Pohnula rukou směrem k jeho rtům, ale zadržel ji a opakoval to slovo: „Ano, promarněn, mé dítě, bude promarněn a vyšinut z přiro- zeného pořádku věcí, a to kvůli mně. Nemůžeš při své nesobeckosti pochopit, kolik mi to dalo starostí; ale posuď sama, přece bych nemohl být dokonale šťastný, kdyby tvoje štěstí nebylo dokonalé!“ „Kdybych nikdy nepoznala Charlese, otče, byla bych s tebou do- cela šťastná.“ Usmál se jejímu bezděčnému přiznání, že by byla bez Charlese, když ho již poznala, nešťastná, a řekl na to: „Poznala jsi ho, mé dítě, a je to Charles. Kdyby to nebyl Charles, byl by to někdo jiný. A kdyby to nebyl nikdo jiný, pak bych tím byl vinen já a temný díl mého života by vrhl stín i mimo mne a byl by padl na tebe.“
Bylo to poprvé od onoho soudního přelíčení, co ho slyšela zmi- ňovat se o době jeho utrpení. Byl to podivný a nový citový prožitek, když ta slova uslyšela, a dlouho pak na to vzpomínala. „Pohleď,“ pravil doktor z Beauvais a pozvedl ruku směrem k mě- síci. „Hledíval jsem na něj ze svého vězeňského okénka, když mi bylo jeho světlo nesnesitelné. Hledíval jsem na něj, když pro mě bylo ta- kovým utrpením uvědomit si, že září na všechno, co jsem ztratil, až jsem začal bít hlavou o stěny vězení. Hledíval jsem na něj ve stavu ta- kové otupělosti a duševní mdloby, že jsem nebyl schopen myslet na nic jiného než na to, kolik vodorovných čar bych přes něj mohl na- kreslit v době úplňku a kolik čar svislých, jež by je protínaly.“ Zatímco hleděl na měsíc, obrácený po svém způsobu do sebe a zamyšlený, dodal: „Oběma směry bylo těch čar po dvaceti a dvacátou už tam bylo těžko vtěsnat.“ Když se o tom takto zeširoka rozhovořil, její podivné vzrušení nad jeho návratem do těch dob se ještě prohloubilo; na tom však, jak o těch věcech hovořil, nebylo pro ni nic děsivého. Jako by chtěl jen vedle sebe postavit a srovnat svou nynější veselost a štěstí se strašli- vým utrpením minulosti. „Díval jsem se na něj a tisíckrát jsem znovu a znovu uvažoval o tom ještě nenarozeném dítěti, od něhož jsem byl odtržen. Zda žije. Zda se narodilo živé, nebo zda je zabil strašlivý otřes, jenž stihl jeho matku. Zda je to syn, jenž jednoho dne pomstí otce. (Byly doby tam ve vězení, kdy má touha po pomstě byla nesnesitelná.) Či zda je to syn, jenž se nikdy nedoví o osudu svého otce a jenž se snad později bude domnívat, že jeho otec zmizel z vlastní vůle, nebo zda je to dcera, jež vyroste v ženu.“ Přivinula se blíž k němu, políbila ho na tvář a na ruku. „Představoval jsem si, že má dcera na mne úplně zapomene – že o mně vůbec nebude vědět a nebude mít o mně ani tušení. Rok za rokem jsem počítal léta jejího věku. Viděl jsem v duchu, jak se vdává za muže, který nic neví o mém osudu. A jak já docela mizím z paměti živých lidí a jak je v příštím pokolení už místo mne pouhá prázdnota.“
238
239
Made with FlippingBook - Online magazine maker