„Otče! Stačí jen slyšet, že jsi takto smýšlel o dceři, která ani neexis- tovala, a svírá se mi srdce bolestí, jako bych já vskutku byla to dítě.“ „Ty, Lucie? Právě uzdravující útěcha, kterou jsi mi poskytla, dala vzniknout těmto vzpomínkám a dovolila jim vznášet se tu mezi námi a měsícem za tohoto předvečera. O čem jsem to právě hovořil?“ „Nic o tobě nevěděla. Nestarala se o tebe.“ „Ano! Ale za jiných měsíčných nocí, kdy se mě teskné ticho do- týkalo jinak – kdy ve mně probouzelo jakýsi smutný pocit míru, pokud jen možno mluvit o míru při pocitu, v jehož základech je bo- lest –, představoval jsem si ji, jak za mnou přichází do kobky a vyvádí mě pak z pevnosti na svobodu. Často jsem ji vídal v měsíčním světle, jako teď vidím tebe, jen jsem ji nemohl obejmout; stávala tam mezi zamřížovaným okénkem a dveřmi. Ale rozumíš mi přece, že tohle nebylo to dítě, o kterém mluvím?“ „Nebyla to ta postava, ten – ten obraz, nebyla to ta představa?“ „Nebyla. Bylo to něco jiného. Stálo to tam před mým zmateným zrakem, ale bylo to zcela nehybné. Ten přízrak, jímž jsem se v duchu stále zabýval, to bylo jiné a skutečnější dítě. O jeho zevnějšku nevím nic víc, než že se podobalo své matce. To druhé se jí také podobalo – jako ty se jí podobáš –, nebylo však stejné. Rozumíš tomu, Lucie? Je asi těžké tomu porozumět. Byla bys asi musela být osamělým věz- něm, abys mohla pochopit tyto zmatené a složité rozdílnosti.“ Ačkoli hovořil tak soustředěně a klidně, přesto jí krev tuhla v ži- lách, když se takto pokoušel postihnout dávný stav své duše. „Když tak bývalo ve mně víc míru, představoval jsem si ji za mě- síčního světla, jak pro mne přichází a vede mě ven, aby mi ukázala, že domov, do něhož se provdala, je proniknut láskyplnou vzpomín- kou na jejího ztraceného otce. V jejím pokoji byl můj obraz a mod- lívala se za mne. Žila nesobecky, radostně a užitečně; ale vším jejím životem pronikal můj nešťastný osud.“ „To dítě jsem byla já, otče. Nebylo ve mně ani zpola tolik dobroty, ale svou láskou jsem to byla já.“ „Ukazovala mi pak svoje děti,“ hovořil doktor z Beauvais, „které již o mně mnoho slyšely a byly vychovávány k soucitu se mnou.
LUCIE A JEJÍ OTEC POD PLATANEM „Pohleď,“ pravil doktor z Beauvais a pozvedl ruku směrem k měsíci. „Hledíval jsem na něj ze svého vězeňského okénka, když mi bylo jeho světlo nesnesitelné.“
240
Made with FlippingBook - Online magazine maker