o tomto rozhovoru a uvedl Sydneye Cartona jako příklad nedbalosti a lhostejnosti. Mluvil zkrátka o něm nikoli zahořkle nebo že by ho chtěl posuzovat příkře, nýbrž tak, jak by o něm zvnějšku soudil kdokoli. Vůbec ho nenapadlo, že by se tím ve svých myšlenkách mohla za- bývat jeho krásná mladá choť; když však za ní potom přišel do jejich vlastního bytu, zastihl ji, jak na něj čeká a jak má tím dávným a krás- ným způsobem zvrásněné čelo. „Jsme zamyšleni dnes večer?“ pravil Darnay a objal ji. „Ano, drahý Charlesi,“ odpověděla, položila mu ruce na prsa a po- hlížela na něj s upřenou pozorností, „jsme opravdu dnes večer za- myšleni, poněvadž máme dnes večer něco na srdci.“ „Co to je, má drahá Lucie?“ „Slibuješ mi, že se mě na jednu věc nebudeš ptát, jestliže tě požá- dám, aby ses na ni neptal?“ „Zda slibuji? Co bych neslíbil té, kterou miluji?“ Co by vskutku neslíbil, když jí tak jednou rukou odhrnoval zlaté kadeře z tváře a pod druhou cítil tlukot srdce, jež bilo pro něho? „Domnívám se, Charlesi, že ubohý pan Carton zasluhuje víc ohle- duplnosti a úcty, než kolik jsi mu jí dnes projevoval.“ „Opravdu, moje milá? Proč?“ „To je právě to, na co se mě nemáš ptát. Ale myslím si, vím – že si to zasluhuje.“ „Jestliže ty to víš, pak to zcela stačí. Co bych podle tebe měl tedy v té věci dělat, má nejdražší?“ „Byla bych ráda, miláčku, abys byl k němu vždy velkomyslný a abys byl velmi shovívavý k jeho chybám, když nebude příto- men. Byla bych ráda, abys mi uvěřil, že má srdce, jemuž jen velmi zřídka dává promluvit a jež je velmi hluboce zraněno. Drahý Char- lesi, viděla jsem to srdce krvácet.“ „Je pro mne bolestné pomyslet,“ pravil Charles Darnay užasle, „že jsem mu nějak ublížil. Nikdy jsem nic takového u něho nepředpo- kládal.“ „Je to tak, můj choti. Bojím se, že už ho nelze přivést na pravou cestu; není takřka žádná naděje, že by bylo ještě něco možné změnit
na jeho povaze a osudu. Ale jsem si jistá, že je schopen dobrých skutků, ušlechtilých skutků, dokonce skutků velkodušných.“ Vypadala tak krásně v čistotě své víry v toho ztraceného muže, že by byl manžel schopen hledět na ni takto celé hodiny. „A pomysli, můj nejmilovanější,“ řekla pak naléhavě, přičemž se k němu přitiskla, položila mu hlavu na prsa a vzhlédla k jeho očím, „jak silní jsme my ve svém štěstí a jak slabý je on ve své opuštěnosti!“ Tato prosebná žádost se ho dotkla v hloubi srdce. „Vždy na to budu myslet, drahoušku! Budu na to pamatovat, co budu živ.“ Naklonil se nad její zlatou hlavu, políbil ji na růžové rty a pevně ji objal. Kdyby mohl kterýkoli ztracený a bloudící chodec, kráčející temnými ulicemi, vyslechnout její nevinná slova a kdyby mohl spatřit ony krůpěje soucitu, jež jí manžel setřel polibkem z něžných mo- drých očí, tak milujících manžela, byl by patrně zvolal do noci – a ne- byla by ta slova přešla přes jeho rty poprvé: „Bůh jí žehnej za ten útěšný soucit!“
KAPITOLA 21 OZVĚNY KROKŮ
J iž jsme řekli, že v tom zákoutí, kde bydlel doktor, podivuhodně zněly ozvěny kroků. Pilně předouc zlatou nit, jež poutala jejího manžela, jejího otce, ji samu i její dávnou družku k životu pl- nému tichého štěstí, seděla Lucie v nerušeném zákoutí pokojného domu, kde zněly jenom ozvěny, a naslouchala krokům let. Přestože byla naprosto šťastná jako mladá manželka, byly zprvu doby, kdy jí práce padala z rukou a oči jí zastírala mlha. V ozvěnách se cosi blížilo, něco lehkého, ještě dalekého a sotva slyšitelného, co však velmi vzrušovalo její srdce. Znepokojovaly ji kolísavé naděje a pochyby – naděje na lásku, kterou dosud nepoznala, pochybnosti,
265
264
Made with FlippingBook - Online magazine maker