„Vězni!“ Ze všech výkřiků a desítek tisíc nesouvislých zvolání se nejčastěji ze vzdutého moře ozývalo „Vězni!“, jako by množství lidí bylo právě tak nekonečné, jako je nekonečný čas a prostor. Když se rozplynula první veliká vlna, odnášející s sebou vězeňské strážce a vyhrožující jim okamžitou smrtí, jestliže neukážou všechna tajná zákoutí, položil Defarge silnou ruku na prsa jednomu z těch lidí – byl to šedovlasý muž, držící v ruce rozžatou louči –, odvedl ho od ostatních a postavil si ho před sebe ke zdi. „Ukažte mi Severní věž!“ pravil Defarge. „Rychle!“ „Když půjdete se mnou,“ odpověděl muž, „ukážu vám ji. Ale nikdo tam není.“ „Co to znamená sto pět, Severní věž?“ tázal se Defarge. „Honem!“ „Jak prosím, co to znamená?“ „Je to číslo vězně, nebo kobky? Nebo chcete, abych vám rozťal lebku?“ „Zabij ho!“ vykřikl Jacques třetí, který přišel blíž. „Je to kobka, pane.“ „Ukažte, kde je!“ „Pojďte tudy.“ Jacques třetí se svým obvyklým lačným výrazem na tváři a zřejmě zklamán rozhovorem, jenž nesliboval krveprolití, šel těsně po Defar- geově boku, jako šel sám Defarge po boku žalářníkově. Měli všichni tři za té krátké rozpravy hlavy těsně u sebe, a přece jeden druhého sotva slyšeli, tak strašlivý hluk vydával živoucí oceán, když prorazil do pevnosti a když se rozlil po nádvořích, chodbách a schodištích. I všude kolem narážel o zdi hluboký drsný křik, z něhož tu a tam vy- razil a vzlétl do výše jednotlivý výkřik jako vodní tříšť. Defarge, žalářník a Jacques třetí, kráčející těsně vedle sebe, pro- cházeli co možno nejrychleji temnými chodbami, kam nikdy ne- vniklo světlo dne, kolem příšerných dveří do tmavých děr a cel, po sklepních schodech dolů a opět vzhůru po příkrých rozbitých scho- dištích z kamení a cihel, jež vypadala spíše jako vyschlé vodopády. Zprvu na ně vyrazila tu a tam zátopa a přehnala se kolem; když však
ve jménu všech andělů nebo ďáblů – co si vyberete – do toho!“ Tak volal vinárník Defarge, dosud u svého děla, které už bylo dlouho žhavé. „Za mnou, ženy!“ volala jeho paní. „Jakmile dobývání skončí, bu- deme zabíjet zrovna tak jako muži!“ S pronikavým žíznivým křikem jdou za ní ženy v houfech, nejrůz- něji ozbrojeny, všechny však stejně ozbrojeny hladem a pomstychti- vostí. Dělo, muškety, oheň a dým, dosud však hluboký příkop, jeden pa- dací most, mohutné kamenné stěny a osm velikých věží. Nastávají drobné přesuny v bouřícím moři, když padá několik raněných. Blý- skající zbraně, planoucí pochodně, dýmající náklad vlhké slámy, vý- křiky, výstřely, kletby, statečnost bez hranic, rány, údery a třeskot, zuřivý hluk živoucího moře, ale dosud hluboký příkop, jediný padací most, mohutné kamenné zdi a osm velikých věží a dosud stojí vinár- ník Defarge u svého děla, jež je teď už dvojnásob rozpáleno ve služ- bách čtyř lítých hodin. Bílá vlajka z nitra pevnosti, vyjednávání – těžko je lze postřehnout v zuřící bouři, nic není slyšet – a náhle pak moře nezměřitelně vzrostlo do šíře i výšky a vehnalo vinárníka Defargea přes spuštěný padací most za mohutné vnější zdi mezi osm velikých věží, jež se vzdaly! Síla moře, jež ho neslo, byla tak neodolatelná, že se nemohl na- dechnout nebo otočit hlavu; jako by zápasil s příbojem Tichého oceánu, a bylo to tak až do chvíle, kdy se ocitl na vnějším nádvoří Bas- tily. Opřel se tam o roh zdí a pokusil se rozhlédnout kolem. Takřka po jeho boku stál Jacques třetí a paní Defargeová, dosud v čele houfu žen, byla nedaleko a v ruce svírala nůž. Všude kolem vřel dav a zněl jásot, ohlušující posedlé vzrušení, strašlivý hluk, a přece to byla i roz- lícená němohra. „Vězni!“ „Zápisy!“ „Tajné kobky!“ „Mučidla!“
275
274
Made with FlippingBook - Online magazine maker