Když Jerry zůstal sám v mlze a temnotě, seskočil na silnici nejen proto, aby ulevil zchvácenému koni, nýbrž také aby si setřel bláto z tváře a setřásl vodu ze střechy klobouku, kde se jí nashromáž- dily snad na dva litry. Když tu tak postál s uzdou přehozenou přes zablácenou paži až do chvíle, kdy už nebylo slyšet kola dostavníku a kdy se noc opět ztišila, vydal se pěšky na zpáteční cestu po svahu dolů. „Po tom letu až od Temple Baru 1 se nebudu moc spoléhat, stará, na tvoje přední nohy a dám ti pokoj, dokud zas nebudeme na rovině,“ pravil ten drsný posel a pohlédl na svou kobylu. „Vrácen životu! To je proklatě divná zpráva. Moc takových návratů by se ti zrovna teď nehodilo, Jerry! To ti tedy povídám! Vedlo by se ti proklatě zle, kdyby z takových návratů k životu byla teď najednou móda!“
„Nemusíte mít žádné obavy. Jsem z Tellsonovy banky. Jistě znáte Tellsonovu banku v Londýně. Jedu za obchodními záležitostmi do Paříže. Dám vám spropitné. Mohu si to přečíst?“ „Ale pospěšte si, pane.“ Cestující rozevřel papír pod svítilnou dostavníku a četl – nejdříve pro sebe a pak nahlas: „Počkejte v Doveru na slečnu.“ Pak dodal: „Tak vidíte, že to nebylo dlouhé. Moje odpověď zní: VRÁCEN ŽIVOTU.“ Jerry se pohnul v sedle. „To je mi proklatě divná odpověď,“ řekl už hodně drsně. „Vyřiďte jim tu odpověď a oni už pochopí, že jsem vzkaz dostal, a to stejně, jako bych jim napsal. Tak ať dobře dojedete zpátky. Dobrou noc.“ Po těch slovech otevřel cestující dvířka dostavníku a vstoupil; jeho spolucestující, kteří spěšně skryli svoje hodinky a peněženky do vy- sokých bot a předstírali nyní, že spí, už mu při tom nikterak nepo- máhali. Neměli na mysli nic jiného než vyhnout se nebezpečí, že by museli jednat jinak. Dostavník se opět drkotavě rozjel, a když nyní začal sjíždět, těsně jej obléhala čím dál hustší mlha. Průvodčí dostavníku pak brzy uložil hákovnici zpátky do truhly, a když obhlédl ostatní její obsah a podíval se i na pistole, jež měl za pasem, ohlédl se po další, menší truhle pod svým sedadlem, kde bylo kovářské nářadí, několik pochodní a křesadlo. Byl tím vším vybaven pro případ, že by prudkým nárazem větru zhasly svítilny, jak se vskutku často stávalo; stačilo pak zavřít se v dostavníku, dát pozor, aby jiskry z křesadla nepadly do slámy, a v pěti minutách (když štěstí přálo) poměrně snadno a bez- pečně zapálit nové světlo. „Tome!“ ozvalo se potichu přes střechu dostavníku. „Co je, Joe.“ „Slyšels ten vzkaz?“ „Slyšel, Joe.“ „Řeklo ti to něco, Tome?“ „Vůbec nic, Joe.“ „Tak jsme na tom oba stejně,“ hloubavě si pro sebe řekl průvodčí, „protože mně to řeklo zrovna tolik.“
KAPITOLA 3 NOČNÍ STÍNY
J e to podivná věc, když si člověk pomyslí, že všechny lidské by- tosti jsou jedna druhé hlubokým tajemstvím a záhadou. A jaké je to slavnostní zamyšlení, když tak vejdu do velikého města a na- padne mě, že každý z těch temně seskupených domů skrývá svoje tajemství; že každý pokoj v každém domě skrývá svoje tajemství; že každé z těch srdcí, jež tlukou v statisících prsou tam dýchajících, je aspoň některou svou myšlenkou tajemstvím i srdci nejbližšímu! Je v tom až děsivost, blízká samé smrti. Ještě jsem ani neobrátil list této drahé, milované knihy, a marná je už naděje, že ji dočtu celou. Ne- bude mi již dovoleno nahlédnout do hlubin nezbadatelných vod, v nichž jsem při náhlém záblesku světla postřehl pohřbené poklady
1 Temple Bar je historická brána na rozhraní londýnské City a Westminsteru, na kři- žovatce dnešní Fleet Street a Strandu. Viz pozn. na str. 485.
17
16
Made with FlippingBook - Online magazine maker