co jejich mužstvo udělá – věděli jen tolik, že pravděpodobně neudělá, co mu bude rozkázáno. Široko daleko se rozkládala zpustlá krajina, neposkytující nic než bezútěšnost. Všechno listí, všechny traviny, všechna obilná stébla byla tak scvrklá a ubohá jako sami zubožení lidé. Všechno tu bylo sehnuto, zhněteno, sklíčeno a zlomeno. Obydlí, ploty, domácí zví- řata, muži, ženy, děti i sama půda, po níž chodili – všechno bylo zcela vyčerpáno. Milostivý pán (často jako jednotlivec ctihodný muž) byl požeh- náním národa, vdechoval všemu rytířský tón, byl uhlazeným příkla- dem přepychově zářivého života a znamenal ještě mnoho jiného v podobném smyslu; přesto však milostivý pán jako společenská vrstva tak nebo onak přivedl věci k těmto koncům. Je to podivné, že všechna stvoření, výslovně poddaná milostivému pánu, jsou do ta- kové míry vysáta a vyždímána! Vskutku musí být něco krátkozrakého v tom úradku věčnosti! Ale bylo to prostě tak; když byla i z kamení vymačkána poslední kapka krve, když byl šroub daní tak často při- tahován, až se sama daňová podstata rozdrobila a šroub se otáčel, aniž se měl do čeho zavrtat, začal se milostivý pán odtahovat od zá- ležitostí tak nízkých a nevypočitatelných. Taková změna však nenastala v této vsi ani v mnoha vsích podob- ných. Po celá uplynulá desetiletí ji milostivý pán vysával a ždímal a zřídka ji poctil svou přítomností jinak, než aby tu užil rozkoší lovu – někdy to byly štvanice lidí, někdy štvanice zvěře, pro jejíž chov uza- víral milostivý pán celé obrovské prostory neobdělané divočiny. Změna byla spíše v tom, že se začaly objevovat cizí tváře nižších vrstev, než že by mizely vznešené, uhlazené a jinak zkrášlené rysy mi- lostivých pánů. V těch časech totiž, kdy cestář osaměle pracoval v prachu, zřídka znepokojen myšlenkou, že sám je prach a v prach se obrátí, neboť byl až příliš zaměstnán myšlenkou, jak málo má k večeři a o kolik víc by snědl, kdyby měl – v těch časech, když zvedl oči od své samotářské práce a rozhlédl se kolem, vídával přicházet nějakou postavu hrubých obrysů, jakých bylo vídat kdysi v těchto končinách pořídku, které se
ohně v ulicích, sousedé na nich společně vařili a večeřeli pak na scho- dech přede dveřmi domů. Byly to večeře skrovné a nedostatečné, zcela bez masa a většinou bez čehokoli jiného k prašpatnému chlebu. Ale lidská družnost při- dala trochu vydatnosti těmto pokrmům, výživným asi tolik jako ka- mení, a vykřesala z nich i jiskry veselí. Otcové a matky, kteří se účastnili nejhorších událostí toho dne, si hráli něžně s hubenými dětmi; milenci se milovali a doufali v lepší časy, přestože takový byl svět kolem nich i před nimi. Bylo takřka už jitro, když z Defargeovy vinárny odešel poslední hlouček zákazníků a kdy pan Defarge zamkl dveře a ochraptěle řekl své paní: „Konečně je to tady, má drahá!“ „Nu dobrá!“ odpověděla paní. „Skoro už ano.“ Celá čtvrť spala, Defargeovi spali, dokonce i Mstitelka spala se svým vyhladovělým kořenářem a buben odpočíval. Hlas bubnu, to byl jediný hlas, který se v krvavém zmatku nezměnil. Msti- telka jako strážkyně bubnu jej mohla probudit, a byla by v něm vy- volala týž hlas, jakým zněl před pádem Bastily nebo předtím, než se zmocnili starého Foulona; tak tomu však nebylo s drsnými hlasy mužů a žen v nitru čtvrti Saint-Antoine. KAPITOLA 23 POŽÁR MOHUTNÍ N astaly změny ve vsi, kde voda padala do kašny a kde cestář denně vycházel vytloukat z kamení na silnici tolik drobtů chleba, kolik jen mohlo jakžtakž udržet pohromadě jeho ubohou nevědomou duši a ubohé zbědované tělo. Vězení na skále už tak nevládlo nad krajem jako kdysi; hlídali tam vojáci, ale nebylo jich mnoho. Důstojníci tam hlídali vojáky, ale nikdo z nich nevěděl,
286
287
Made with FlippingBook - Online magazine maker