„Tak se dívej!“ řekl cestář a napřáhl ruku. „Tady půjdeš dolů, rov- nou po silnici, kolem kašny…“ „S tímhle jdi k čertu!“ přerušil ho muž, rozhlížející se po krajině. „Já přece nemohu jít po žádné silnici a kolem žádné kašny, rozumíš?“ „Dobrá! Tak je to tedy asi dvě míle za vrcholkem toho návrší nad vsí.“ „Dobře. Kdy končíš práci?“ „Jak zapadne slunce.“ „Probudíš mě, než odejdeš? Šel jsem dvě noci bez odpočinku. Do- kouřím dýmku a usnu pak jako dítě. Probudíš mě?“ „Ovšem.“ Pocestný dokouřil dýmku, zastrčil ji za košili, vyzul si dřeváky a ulehl na záda na hromadu štěrku. Okamžitě tvrdě usnul. Zatímco se cestář znovu zabýval svou prašnou prací a mračna od- plouvala a odkrývala pruhy jasu na obloze, jež se odrážely stříbrným třpytem na krajině, ten drobný muž (mající teď na hlavě červenou če- pici místo modré) zdál se být okouzlen postavou na hromadě štěrku. Tak často v tu stranu obracel oči, že pracoval svými nástroji zcela me- chanicky, a dalo by se říct, že s velmi ubohými výsledky. Bronzová tvář pocestného, pocuchané černé vlasy i vousy, hrubá čapka z červené vlny, různorodé oblečení z hrubé domácí tkaniny a ze srstnaté kůže, mo- hutná postava vyschlá nuznou stravou, zatvrzele a se zoufalou rozhod- ností stisknuté rty ve spánku, to všechno naplňovalo cestáře uctivou bázní. Pocestný přišel zdaleka, nohy měl otlačené a kotníky do krve odřené; jeho dřeváky, vystlané listím a trávou, byly příliš těžké na tak dlouhou cestu a šaty měl prodřené na mnoha místech, i sám byl po těle odřený. Cestář se nad ním sklonil a pokoušel se prohlédnout si zbraně, které měl pocestný skryté za košilí a kde se dalo, ale marně, neboť muž měl ve spánku ruce zkřížené přes prsa a svíral je právě tak pevně jako rty. Opevněná města se svými hradbami, strážnicemi, bra- nami, příkopy a padacími mosty jevily se cestáři proti té postavě jako domečky z karet. A když od ní pozvedl oči k obzoru a rozhlédl se kolem, viděl ve své nevelké představivosti podobné postavy, jež žádná překážka nezastaví, jak se shromažďují po celé Francii.
tu však nyní objevovaly často. Když se postava přiblížila, rozeznával cestář nepřekvapen, že je to muž s rozcuchanými vlasy, vzhledu tak- řka divošského, hubený, v dřevácích, jež připadly neohrabané do- konce i cestářovu zraku, zamračený, drsný, opálený, omočený v blátě i prachu mnoha silnic, provlhlý bažinatou vlhkostí mnoha nížin, po- setý trním, listím a pozůstatky mechu z mnoha lesních stezek. Takový muž k němu přišel jako přízrak v polední červencové ho- dině, zatímco seděl na hromádce štěrku pod náspem a chránil se tak pokud možno před krupobitím. Muž se na něj podíval, pohlédl pak na ves v úžlabině, na mlýn a na vězení na skále. Když si srovnal všechny ty věci ve své zpozdilé mysli, řekl nářečím, jemuž bylo sotva rozumět: „Jak se vede, Jacquesi?“ „Všechno v pořádku, Jacquesi.“ „Podej mi ruku!“ Stiskli si ruce a muž usedl na hromádku štěrku. „Nemáš něco k jídlu?“ „Teď už jen večeři,“ pravil cestář s hladovou tváří. „Tak to je všude,“ rozmrzele řekl muž. „Nikde nic k jídlu.“ Vytáhl začernalou dýmku, naplnil ji, zapálil křesadlem a dýmal z ní, až se v ní jasně rozhořelo; pak ji náhle zdvihl před sebe a vložil do ní, co měl mezi palcem a ukazováčkem a co se hned dýmavě vzní- tilo. „Podej mi ruku.“ Teď bylo na cestáři, aby promluvil, když spatřil mužovo počínání. Opět si stiskli ruce. „Dnes večer?“ pravil cestář. „Dnes večer,“ řekl muž a vložil zas dýmku do úst. Seděli pak na hromadě štěrku a hleděli mlčky jeden na druhého, zatímco krupobití padalo mezi ně jako nějaký trpasličí bodákový útok, až se konečně nad vsí začala obloha jasnit. „Ukaž mi cestu!“ pravil pak muž, směřující k vrcholku návrší. „Kde?“ „Tady.“
291
290
Made with FlippingBook - Online magazine maker