„Nakažen novými doktrínami,“ pravil třetí, jenž procházel kolem a pohlédl na dopis lorňonem, „žil v rozporu s posledním markýzem, vzdal se statků, když je zdědil, a přenechal je tomu stádu lotrů. Dou- fám, že se mu teď odmění, jak zaslouží.“ „Cože?“ zvolal pobouřeně Stryver. „Vážně to udělal? Tak takový je to člověk? To se musíme podívat na to hanebné jméno. Zatracený chlap!“ Darnay, neschopen se již ovládnout, dotkl se ramene pana Stry- vera a řekl: „Znám toho člověka.“ „Propána, opravdu?“ pravil Stryver. „To je mi tedy líto.“ „Proč?“ „Proč, pane Darnayi? Slyšel jste, co udělal? Pak se mě tedy v těchto dobách neptejte proč.“ „Ale já se přece jen ptám.“ „Pak vám tedy opakuji, že je mi to líto. Je mi líto, když slyším od někoho tak podivnou otázku. Mluví se tady o člověku, který se na- kazil nejhanebnějšími a nejrouhavějšími ďábelskými naukami, jaké kdy svět poznal, který se vzdal svého majetku ve prospěch nejhorších vyvrhelů lidstva, kteří kdy vraždili ve velkém, a vy se mě ptáte, proč je mi líto, že muž, vyučující mládež, zná takového člověka? Ale dobrá, odpovím vám. Je mi to líto, poněvadž se domnívám, že takový dare- bák roznáší nákazu. To je ten důvod.“ Darnay, respektující tajemství, se s velikými nesnázemi ovládl a pravil: „Možná tomu člověku nerozumíte.“ „Ale zato vím, jak vás usadit, pane Darnayi,“ pravil chvástavec Stry- ver, „a taky vás usadím. Jestli je ten člověk urozený muž, pak mu opravdu nerozumím. Můžete mu to vyřídit s mými pozdravy. A mů- žete mu také ode mne vyřídit, že se divím, když se vzdal svého ma- jetku i postavení ve prospěch té zabijácké chátry, proč se jí pak nepostavil do čela. Ale kdepak, pánové,“ pravil Stryver, rozhlédl se kolem a luskl prsty, „znám už trochu lidskou povahu a říkám vám, že se takovýhle člověk nikdy nevydá na milost takovým vzácným protégés . Kdepak, pánové, sotva nastane bitka, ukáže jim svoje vzne- šené paty a uteče.“
státních službách, a proto zvlášť hlasitě vyjadřoval své názory na toto téma – vykládal milostivým pánům svoje návrhy, jak vyhodit všechny lidi do povětří, jak je vyhladit z povrchu země, jak se obejít bez nich a vůbec jak uskutečnit mnoho podobných věcí, jež se svou účelností podobaly radě vykořenit orlí plemeno tím, že se orlům bude sypat na ocasy sůl. Darnay právě Stryvera poslouchal s největším odporem a stál tu nerozhodnut, zda má odejít, aby ho již neslyšel, nebo zda zůstat a po- stavit se proti jeho slovům, když se začalo rýsovat to, co mělo nastat. Ředitel podniku přistoupil k panu Lorrymu, položil před něj po- špiněný neotevřený dopis a zeptal se ho, zda již vypátral nějaké stopy po člověku, jemuž byl dopis adresován. Ředitel položil dopis tak blízko před Darnaye, že spatřil adresu – a přečetl ji tím rychleji, že to bylo jeho pravé jméno. V překladu adresa zněla: Velmi naléhavé. Pan dřívější francouzský markýz St. Evrémonde. Svěřeno k vyřízení Tellsonově bance, Londýn, Anglie. Za svatebního rána doktor Manette naléhavě a výslovně požádal Charlese Darnaye, aby toto jméno – dokud doktor nezruší tento zá- vazek – zůstalo mezi nimi neporušeným tajemstvím. Nikdo jiný ne- věděl, že je to jeho jméno, jeho vlastní žena neměla o tom tušení a nic nemohl tušit ani pan Lorry. „Ne,“ odvětil pan Lorry řediteli. „Mluvil jsem o tom již takřka se vše- mi, kdo tu jsou, a nikdo neví, kde by bylo možné tohoto pána hledat.“ Poněvadž se blížila zavírací hodina, začal procházet kolem stolu pana Lorryho celý proud těch, kteří tu spolu hovořili. S tázavým po- sunkem zvedl Lorry dopis a milostivý pán, nyní pletichařící a roz- hořčený vyhnanec, se na něj podíval; a ten, onen i další přítomný řekli vždy francouzsky nebo anglicky něco potupného, co se týkalo markýze, kterého nebylo možné najít. „Jistě je to ten synovec – v každém případě degenerovaný poto- mek – onoho skvělého markýze, který byl zavražděn,“ pravil jeden z nich. „Jsem šťastný, že jsem ho neznal.“ „Zbabělec, který už před lety opustil svoje místo,“ mínil jiný. „Do- tyčný milostivý pán unikl z Paříže nohama vzhůru a napůl zadušen v nákladu sena.“
303
302
Made with FlippingBook - Online magazine maker