„Od té doby, co jste tu byl naposled, Evrémonde, máme nové zá- kony a nové zločiny.“ Řekl to s nevlídným úsměvem a psal dál. „Prosím, abyste si uvědomili, že jsem přijel do Francie z vlastní vůle, abych vyhověl žádosti svého krajana, která leží tam před vámi. Nedožaduji se ničeho jiného, než aby se mi co nejdříve k tomu do- stalo příležitosti. Copak na to nemám právo?“ „Emigranti nemají žádná práva, Evrémonde,“ zněla netečná odpo- věď. Důstojník psal dál, až dopsal, přečetl po sobě, co napsal, vysál inkoust a podal papír Defargeovi se slovy: „Tajná záležitost.“ Defarge pokynul s papírem v ruce zajatci, aby šel za ním. Zajatec uposlechl a dva vlastenci šli s nimi jako stráž. „Jste vy ten člověk,“ pravil potichu Defarge, když sestoupili po schodech strážnice a vešli do Paříže, „co se oženil s dcerou doktora Manetta, vězněného kdysi v Bastile, která už není?“ „Ano,“ odpověděl Darnay a překvapeně na něj pohlédl. „Jmenuji se Defarge a mám vinárnu v čtvrti Saint-Antoine. Možná že jste o mně slyšel.“ „K vám si přišla moje žena pro svého otce? Ano!“ Slovo „žena“ připomnělo Defargeovi jakousi chmurnou myšlenku a řekl s náhlou netrpělivostí: „Ve jménu té novorozené řízné ženské, které se říká gilotina, proč jen přijíždíte do Francie?“ „Slyšel jste před chvílí, proč jsem přijel. Copak nevěříte, že je to pravda?“ „Zlá pravda pro vás,“ pravil Defarge se svraštělým obočím a hleděl přímo před sebe. „Připadám si tu úplně ztracen. Všechno se tu tak neslýchaně změ- nilo, všechno je tu tak unáhleně nespravedlivé, že jsem tu docela ztra- cen. Můžete mi poskytnout malou pomoc?“ „Nemohu.“ Defarge stále hovořil, aniž pohlédl na svého zajatce. „Můžete mi odpovědět na jedinou otázku?“ „To snad mohu. Podle toho, jaká bude. Vyslovit ji můžete.“ „Budu mít spojení s vnějším světem z toho vězení, do kterého jsem tak nespravedlivě veden?“
stranou a uléhali na zem, aby se prospali nebo aby si zakouřili, za- tímco ostatní mezi sebou hovořili nebo se potulovali kolem. Rudé čapky a trojbarevné kokardy měli všichni, muži i ženy. Když tak proseděl v sedle asi půl hodiny, spatřil Darnay, že před ním opět stojí onen velitel a přikazuje stráži, aby otevřela závoru. Dal pak opilému i střízlivému průvodci potvrzení, že odevzdali eskorto- vaného do jeho rukou, a jej pak požádal, aby sestoupil. Učinil tak a oba vlastenci, odvádějící s sebou jeho znaveného koně, odjeli zpět, aniž vstoupili do města. Vešel pak s oním velitelem do strážnice, jež páchla obyčejným vínem a tabákem a kde postávali i polehávali vojáci a vlastenci, spící i bdící, opilí i střízliví, a jiní zas v nejrůznějších stavech mezi spánkem a bděním, mezi opilostí a střízlivostí. Světlo ve strážnici, pocházející napůl z dohořívajících olejových lamp, jež tu svítily za noci, napůl ze zatažené oblohy nadcházejícího dne, mělo také podle toho jakýsi ne- určitý ráz. Na stole ležely rozevřené nějaké seznamy a před nimi seděl vysoký důstojník drsného a zamračeného vzhledu. „Občane Defargei,“ pravil tomu, jenž doprovázel Darnaye, když vzal kus papíru, na který se chystal psát, „je tohle emigrant jménem Evrémonde?“ „Je to on.“ „Kolik je vám let, Evrémonde?“ „Třicet sedm.“ „Jste ženatý, Evrémonde?“ „Ano.“ „Kde jste se oženil, Evrémonde?“ „V Anglii.“ „Samozřejmě. Kde je vaše žena, Evrémonde?“ „V Anglii.“ „Samozřejmě. Budete neprodleně dopraven do vězení La Force, Evrémonde.“ „Spravedlivé nebe!“ zvolal Darnay. „Na základě jakého zákona a pro jaký zločin?“ Důstojník vzhlédl na okamžik od svého papíru.
320
321
Made with FlippingBook - Online magazine maker