KAPITOLA 2 BRUS S ídlem Tellsonovy banky v pařížské čtvrti Saint Germain bylo křídlo velikého domu, kam se přicházelo přes nádvoří, oddě- lené od ulice vysokou zdí a pevnými vraty. Dům patřil velko- možnému šlechtici, jenž v něm bydlel až do chvíle, kdy uprchl před nepokoji v šatech svého kuchaře a utekl za hranice. Nyní už pouhá štvaná zvěř, unikající před lovci, přece jen to nebyl ve svém převtělení nikdo jiný než onen milostivý pán, pro jehož rty chystali čokoládu kromě již řečeného kuchaře tři statní muži. Když milostivý pán odešel a když si oni tři statní muži sami dali rozhřešení z hříchu, že od něho brali vysoké platy, a to na zá- kladě toho, že byli víc než připraveni a ochotni proříznout mu hrdlo ve jménu rodící se jednotné a nedělitelné Republiky volnosti, rovnosti, bratrství, nebo smrti, byl dům milostivého pána nejprve dán pod nucenou správu a pak zabaven. Neboť věci pokračovaly tak rychle, dekret stíhal dekret s takovou překotností, že nyní, třetí večer podzimního měsíce září, vládli nad domem milostivého pána vlastenečtí pověřenci zákona, označili jej trikolorou a popíjeli pálenku v jeho slavnostních pokojích. Kdyby měla Tellsonova banka v Londýně podobné sídlo jako v Paříži, ředitele by to brzy zbavilo rozumu a podnik by se ocitl v se- znamu bankrotářů. Neboť co by usedlá britská odpovědnost a po- čestnost řekla oranžovníkům v bednách na nádvoří před bankou, nebo dokonce amorkovi nad výplatní přepážkou? A přece tu takové věci byly. Pánové z banky dali sice amorka zabílit, ale přece jen ho tam na stropě bylo vidět v nejlehčím prádle, na jaké jen lze pomyslet, jak míří (což vskutku dělá velmi často) od rána do večera na peníze. Na bankéřské Lombard Street v Londýně by tento mladý pohan ne- vyhnutelně přivodil úpadek a byl by jej přivodil i onen záclonou za- střený přístěnek za tím nesmrtelným chlapcem nebo i ono zrcadlo, zasazené do zdi, či konečně úředníci, naprosto ne staří, kteří na se- bemenší podnět veřejně tančili.
„Jak to mám vědět!“ „Mohu si koupit pero, inkoust a papír?“ „To není v rozkaze. Přijdou za vámi a můžete se zeptat. Zatím si můžete koupit jídlo, nic víc.“ V kobce byla židle, stůl a slamník. Když žalářník před odchodem prohlížel všechny ty věci i stěny kolem, vězně, opírajícího se o pro- tější zeď, napadla jakási prchavá myšlenka, že žalářník je ve tváři i po těle tak nezdravě odulý, jako by to byl utopenec plný vody. Jakmile žalářník odešel, napadlo jej právě tak prchavě: Teď jsem tu opuštěný, jako bych byl mrtvý. Sklonil se nad slamník, podíval se na něj, od- vrátil se s pocitem nevolnosti a pomyslel si: A tady v těch lezoucích stvořeních je první stupeň konce lidského těla po smrti. „Pět kroků krát čtyři a půl, pět kroků krát čtyři a půl, pět kroků krát čtyři a půl.“ Vězeň chodil kobkou sem a tam, počítal její roz- měry a hluk města k němu stoupal jako zvuk zahalených bubnů, k němuž se přidávala divoká vlna hlasů. „Dělal boty, dělal boty, dělal boty.“ Vězeň opět počítal rozměry a jal se chodit rychleji, jen aby se zbavil těch opakovaných slov. „Přízraky, jež zmizely, když se mříž zavřela. Byl tam mezi nimi přízrak, jenž vypadal jako dáma v čer- ném, stál tam opřen ve výklenku okna, měl záři ve svých zlatých vla- sech a vypadal jako… Proboha, jeďme už zas těmi osvětlenými vesnicemi, kde lidé bdí!… Dělal boty, dělal boty, dělal boty… Pět kroků krát čtyři a půl.“ Zatímco mu tyto zlomky a útržky bouřlivě stoupaly z hlubin duše, chodil vězeň čím dál rychleji a tvrdošíjně počítal; a hluk města se změnil jenom natolik, že stále ještě zněl jako zastřené bubny, ale v bouřlivé vlně, jež se zvedala nad ně, slyšel sténání hlasů, které znal.
331
330
Made with FlippingBook - Online magazine maker