Charles je živ, ale pro jeho bezpečnost nemohu dosud odtud ode- jít. Dostalo se mi dovolení, aby doručitel donesl několik Charleso- vých slov jeho ženě. Nechť doručitel jeho ženu navštíví. Bylo to datováno asi před hodinou v La Force. „Půjdete tedy se mnou,“ pravil pan Lorry v radostné úlevě, když lístek přečetl nahlas, „do bydliště jeho ženy?“ „Ano,“ odpověděl Defarge. Pan Lorry, který si dosud nepovšiml, jak podivně odměřeně a me- chanicky Defarge mluví, si nasadil klobouk a sestoupil spolu s poslem na nádvoří. Tam se setkali s dvěma ženami, z nichž jedna pletla. „Tohle je jistě paní Defargeová!“ pravil pan Lorry, jenž se s ní roz- loučil před nějakými sedmnácti lety, když dělala přesně totéž. „Je to ona,“ pravil její manžel. „Půjde vaše paní s námi?“ tázal se pan Lorry poté, co i ona vykro- čila, aby se dali na cestu. „Ano. Je třeba, aby rozpoznala tváře a rozeznala lidi. Je to pro jejich bezpečnost.“ Pan Lorry, jemuž začalo být Defargeovo počínání nápadné, na něj nejistě pohlédl a vykročil napřed. Obě ženy šly za nimi – druhá žena byla Mstitelka. Co nejrychleji prošli ulicemi, jež je dělily od cíle, vystoupili po schodišti do nového bydliště, Jerry je vpustil dovnitř a zastihli tam pak Lucii samotnou, jak pláče. Zachvátila ji radost, když jí pan Lorry pověděl zprávu o jejím manželovi, stiskla ruku, jež jí podala lístek od něho, a nepomyslela přitom na to, co tato ruka dělala za noci v jeho blízkosti a co by mu byla patrně udělala, nebýt náhody. Moje nejdražší – buď statečná. Jsem v pořádku a tvůj otec má mož- nost v mé věci zasáhnout. Odpověď poslat nemůžeš. Dej za mne po- líbení našemu dítěti. To bylo vše, co tu bylo napsáno. Ale pro tu, jež lístek dostala, toho bylo tolik, že se obrátila od Defarge k jeho ženě a políbila jednu z je- jích pletoucích rukou. Byl to vášnivý, vděčný, ženský počin lásky, ale ruka na to odpověděla studeně, těžce sklesla a dala se opět do ple- tení.
ho připomněla, opět jej zamítla; Defarge bydlel v nejdivočejší čtvrti, nepochybně tam měl významné postavení a jistě se velmi podílel na jejích nebezpečných podnicích. Když se již blížilo poledne, doktor se nevracel a každá minuta od- kladu čím dál víc ohrožovala Tellsonovu banku, poradil se pan Lorry s Lucií. Řekla mu, že otec hovořil o bytě, který si na krátký čas najmou v této čtvrti poblíž banky. Poněvadž proti tomu nebylo možné z ob- chodních důvodů nic namítat a poněvadž předvídal, že i kdyby s Charlesem všechno dobře dopadlo a byl by propuštěn, nebude moci opustit město, vydal se pan Lorry hledat byt a našel vhodné bydliště vysoko v zastrčené uličce, kde zavřené okenice na všech ostatních ok- nech vysokých domů označovaly opuštěné domovy. Do bytu okamžitě přestěhoval Lucii, její dítě i slečnu Prossovou a poskytl jim tolik pohodlí, kolik jen mohl, mnohem víc, než měl sám. Zanechal u nich Jerryho, aby zahradil vchod svou postavou, jež byla už schopna snést nějaký ten důkladný úder do hlavy, a vrátil se k vlastní práci. Dotíraly na něj při ní neklid a žal a den se vlekl těžce a pomalu. Konečně minul, když jej zcela vyčerpal, a banka byla zavřena. Byl opět sám v pokoji jako včera večer a uvažoval, co teď počít, když usly- šel kroky na schodech. Za několik okamžiků stál před ním muž, jenž na něj pozorně hleděl a oslovil jej jménem. „Váš služebník,“ pravil pan Lorry. „Vy mě znáte?“ Byl to urostlý muž s černými kučeravými vlasy, ve věku pětačtyři- ceti až padesáti let. Místo odpovědi opakoval jen otázku, aniž dal na slova nějaký jiný důraz: „A vy mě znáte?“ „Někde jsem vás viděl.“ „Snad v mé vinárně?“ Náhle pln zájmu a nesmírně vzrušen řekl pan Lorry: „Přicházíte od doktora Manetta?“ „Ano. Přicházím od doktora Manetta.“ „Co říká? Co mi vzkazuje?“ Defarge mu podal do jeho netrpělivě napřažené ruky rozevřený útržek papíru. Bylo tam napsáno doktorovým rukopisem:
343
342
Made with FlippingBook - Online magazine maker