„Ale do toho mi nic není,“ pravil. A odešel řezat dříví. Příštího dne ji už vyhlížel a oslovil ji, jakmile se objevila. „Jakže? Zas už jste tady, občanko?“ „Ano, občane.“ „Ach! I s dítětem! Je to tvoje matka, viď, maličká občanko?“ „Mám říct ano, maminko?“ zašeptala malá Lucie tisknoucí se k ní. „Ach! Ale do toho mi nic není. Musím si hledět práce. Jen se po- dívejte na mou pilu! Říkám jí moje malá gilotinka. La, la, la; la, la, la! A hlava bude dole!“ Zatímco mluvil, poleno spadlo a on je hodil do koše. „Ano, miláčku.“ „Ano, občane.“ „Sám sebe nazývám Samsonem od gilotiny na palivové dříví. Jen se podívejte! Tram, tam, tam; tram, tam, tam! A už má hlavu dole! A teď děťátko. Fik, fik, šmik, šmik! A už má i to hlavu dole. Celá ro- dina!“ Když ještě dvě další polena odhodil do koše, Lucie se vždy za- chvěla, ale pokud tu řezač pracoval, nebylo možno sem přicházet a vyhnout se přitom jeho pohledu. Aby si tedy získala jeho shovíva- vost, vždy s ním začínala sama první hovořit a dávala mu spropitné, jež pohotově bral. Byl to člověk zvědavý, a když na něj někdy zcela zapomněla, za- tímco hleděla vzhůru ke střeše a mřížím vězení a pozdvihovala srdce tam nahoru k manželovi, tu se někdy vzpamatovávala a zastihovala ho, jak na ni hledí, poté co přerušil řezání a opřel se kolenem o svou lavici. „Ale do toho mi nic není!“ říkával pak obyčejně a rychle se zas dával do řezání. Za každého počasí, v zimním sněhu a mrazu, za ostrých jarních větrů, za horkého slunečního úpalu v létě, v podzimních deštích a opět v zimním sněhu a mrazu, trávila Lucie den co den na tom místě dvě hodiny; když odtud odcházela, den co den líbala zdi vězení. Manžel ji vídal (dověděla se to od otce) asi tak jednou za pět nebo za šest dní; někdy ji viděl i dvakrát nebo třikrát za sebou; a někdy ji zas po celý týden nebo po celých čtrnáct dní ani nezahlédl.
Karmaňola (Ilustr. Harry Furniss, detail)
354
Made with FlippingBook - Online magazine maker