Charles Dickens PŘÍBĚH DVOU MĚST

se chytili za ruce a točili se kolem nich; pak se kruh roztrhl, v oddě- lených kruzích po dvou nebo po čtyřech se točili dál, až se náhle všichni zarazili a začali znovu, bili do sebe, chytali a trhali jeden dru- hého, točili se zas obráceně a všichni se tak rozvířili v opačném směru. Pak znovu náhle ustali, oddechli si, dali se opět do zpěvu, utvořili řady přes celou šíři ulice a s hlavami dolů sehnutými, s ru- kama vysoko vzepjatýma s pokřikem odlétli. Žádná bitva nemohla být ani zpola tak hrozná jako tento tanec. Byla to zábava tak zřejmě zvrhlá – něco kdysi nevinného, vydaného nyní napospas ďáblu –, zdravá kratochvíle, proměněná v prostředek, jenž vléval hněv do krve, mátl smysly a zatvrzoval srdce. Jestliže tu přece jen bylo vidět nějaký půvab, bylo to tím ohavnější, neboť se ukazovalo, jak byly zko- moleny a jak se zvrhly všechny věci od přirozenosti dobré. Dívčí ňadra k tomuto tanci obnažená, krásná, takřka ještě dětská hlava takto třeštící, něžná nožka, cupitající v tomto hnisu z krve a špíny, to byly obrazy této rozrušené doby. Taková byla karmaňola. Když pominula a zanechala tu poděšenou a poplašenou Lucii ve dveřích řezačova domku, sníh padal tiše dál jako peří a uléhal bílý a něžný, jako by se tu nic nestalo. „Ach, otče!“ neboť stál před ní, když zvedla oči, jež si na okamžik zakryla rukama. „To byla ale krutá, zlá podívaná.“ „Vím, drahá, vím. Viděl jsem to už mnohokrát. Neděs se! Nikdo z nich by ti neublížil.“ „O sebe se nebojím, otče. Když však pomyslím na manžela a na to, že je vydán na milost těmto lidem…“ „Už velmi brzy ho vyprostíme z rukou těchto lidí. Rozloučil jsem se s ním, když právě stoupal k oknu, a přišel jsem ti to říct. Není tu nikdo, kdo by tě mohl vidět. Můžeš mu tam k té nejvyšší stříšce poslat polibek.“ „Už posílám, otče, a posílám s ním celou svou duši!“ „Nevidíš ho, ubohá holčičko?“ „Ne, otče,“ pravila Lucie, jež toužebně hleděla vzhůru a plakala, když posílala polibek, „nevidím.“ Kroky ve sněhu. Paní Defargeová.

Stačilo však, že ji mohl vidět a vskutku vídal, když náhoda dopřála, a kvůli této možnosti by tam prostála po celý týden třeba celé dny. Zatímco se takto zaměstnávala, nastal měsíc prosinec a její otec stále ještě chodil mezi hrůzami s hlavou vzpřímenou. Za které- hosi odpoledne, kdy lehce sněžilo, přišla zas na obvyklé nároží. Byl to den jakýchsi divoce radostných oslav. Když kráčela na to místo, viděla domy ozdobené malými píkami, na nichž byly navěšeny rudé čapky nebo též trojbarevné stužky; a některé domy byly ozdobeny obvyklým nápisem (s oblibou jej malovali v trojbarevném písmu): Republika jednotná a nedělitelná. Volnost, rovnost, bratrství, nebo smrt! Ubohá řezačova kůlna byla tak malá, že celý její povrch poskytoval jen velmi málo místa pro tento nápis. Ale sehnal si někoho, kdo mu ho tam namaloval a kdo tam ,smrt‘ natěsnal s obtíží skoro nepřed- stavitelnou. Na střechu kůlny zasadil píku a čapku, jak to každý dobrý občan musel udělat, a v okně vystavil svou pilu s nápisem Malá svatá Gilotina – neboť mocná řízná ženská byla v té době již všeobecně kanonizována. Dílna byla zavřená a řezač tu nebyl, což byla pro Lucii veliká úleva a znamenalo to, že zde bude sama. Nebyl však daleko, neboť za okamžik uslyšela znepokojivý hluk a křik, jenž se blížil a probudil v ní strach. Po chvilce se přihnal kolem rohu vězeňské zdi dav lidí, v jehož středu kráčel řezač ruku v ruce s Mstitelkou. Nemohlo jich být méně než pět set a tančili jako pět tisíc démonů. Jiná hudba než jejich zpěv tu nezněla. Tančili na oblí- benou revoluční píseň, jež měla rytmus tak divoký, že se to podobalo jednohlasnému skřípavému cvakání zubů. Tančili tu spolu muži a ženy, tančily ženy s ženami a tančili muži s muži, jak jen je náhoda svedla dohromady. Zprvu to byl jen bouřlivý příval hrubých červe- ných čapek a hrubých vlněných hadrů; když však zcela naplnili ulici a přestali poblíž Lucie tančit, dali se náhle znovu do tance a byl to příšerný tanec, jako by na ně padlo třeštivé šílenství. Vrhali se vpřed a zas vzad, plácali jeden druhého do rukou, chytali se navzájem za hlavy, otáčeli se na místě sami, spojovali se jeden s druhým a otáčeli se ve dvojicích, až mnozí z nich padali. Když tak leželi na zemi, ostatní

357

356

Made with FlippingBook - Online magazine maker