„Obávám se, že ještě ne. Zatím by to bylo pro Charlese nebez- pečné.“ „Hm, tak tedy,“ pravila slečna Prossová a potlačovala povzdech, když pohlédla na zlaté vlasy svého miláčka tam ve světle ohně, „tak tedy musíme mít trpělivost a čekat, toť vše. Musíme držet hlavy vzhůru a bojovat pěkně potichu, jak říkával můj bratr Solomon. Tak jdeme, pane Crunchere! A vy se ani nehněte, ptáče!“ Odešli a zanechali tu Lucii, jejího manžela, otce i dítě u hořícího ohně. Pan Lorry se měl už brzy vrátit z banky. Slečna Prossová roz- svítila lampu, ale postavila ji stranou do kouta, aby se mohli nerušeně těšit ze světla ohně. Maličká Lucie seděla vedle svého děda, svírala mu rukama paži a on jí hlasem, jenž byl jen o trošku hlasitější než šepot, začal vyprávět pohádku o veliké a mocné víle, která otevřela zdi vězení a pustila odtamtud vězně, jenž kdysi této víle prokázal službu. Všechno bylo velmi přitlumené i klidné a Lucie byla pokoj- nější než dříve. „Co je to?“ vykřikla náhle. „Má drahá,“ pravil otec, když ustal ve vyprávění a položil dlaň na její ruku, „ovládej se. Jak jsi celá vyděšená! Maličkost – pouhé nic tě poleká! Tebe, dceru tvého otce!“ „Připadlo mi, otče,“ omlouvala se Lucie s bledou tváří a chvějícím se hlasem, „že slyším na schodech cizí kroky.“ „Ach, otče, otče. Co jen to může být! Skryj Charlese. Zachraň ho!“ „Mé dítě,“ pravil doktor, když povstal a položil jí ruku na rameno, „už jsem ho zachránil. Co je to jen v tobě za slabost, má drahá! Půjdu otevřít.“ Vzal lampu, prošel dvěma místnostmi, jež ho dělily od dveří, a otevřel je. Ozvalo se hrubé dupání nohou na podlaze a do pokoje vstoupili čtyři drsní muži v rudých čapkách, ozbrojeni šavlemi a pis- tolemi. „Občan Evrémonde, zvaný Darnay,“ pravil první z mužů. „Kdo ho hledá?“ řekl na to Darnay. „Má drahá, schodiště je tiché jako smrt.“ Jakmile to slovo řekl, ozval se úder na dveře.
Čtyři muži ho obklopili, jak tam stál s ženou a s dítětem… (ilustr. Harry Furniss)
373
Made with FlippingBook - Online magazine maker