„Chcete to opravdu vědět, občane doktore?“ „Ano.“ „Pak se to tedy dovíte zítra,“ pravil muž z čtvrti Saint-Antoine s ja- kýmsi podivným pohledem. „Teď už jsem němý!“
„Já ho hledám. My ho hledáme. Znám vás, Evrémonde; viděl jsem vás dnes před tribunálem. Jste znovu zatčen jménem Republiky.“ Čtyři muži ho obklopili, jak tam stál s ženou a s dítětem, kteří se k němu tiskli. „Můžete mi říct, proč jsem znovu zatčen?“ „Musí vám stačit, že se vrátíte rovnou do Conciergerie, a další se dovíte zítra. Jste na zítřek předvolán k soudu.“ Doktor Manette, kterého tato návštěva tak ohromila, že tu stál s lampou v ruce, jako by byl socha, se po těch slovech pohnul, odložil lampu, postavil se tváří v tvář hovořícímu muži, uchopil jej nikoli ne- laskavě za volný cíp vlněné košile a pravil: „Všichni vás známe, občane doktore,“ pravili tři ostatní. Roztržitě pohlédl z jednoho na druhého a po odmlce řekl poněkud tišeji: „Odpovíte tedy mně na jeho otázku? Jak k tomuhle došlo?“ „Občane doktore,“ pravil první muž zdráhavě, „do čtvrti Saint-An- toine na něj přišlo udání. Tento občan je rovněž ze čtvrti Saint- -Antoine,“ ukázal pak na druhého z mužů, kteří vstoupili. Takto označený občan přikývl a dodal: „Čtvrť Saint-Antoine na něj žaluje.“ „Z čeho je obžalován?“ „Občane doktore,“ pravil první muž stejně zdráhavě jako dříve, „dál už se neptejte. Jestliže od vás Republika žádá oběti, nepochybně je jako dobrý vlastenec rád poskytnete. Republika je nade všechno. Nejvýš je lid. Evrémonde, máme naspěch.“ „Ještě slovo,“ požádal doktor. „Můžete mi říct, kdo ho udal?“ „To je proti předpisům,“ odpověděl první muž, „ale můžete se ze- ptat tady toho ze čtvrti Saint-Antoine.“ Doktor se podíval na muže, jenž se jaksi neochotně pohnul, třel si chvilku bradu a konečně řekl: „Řekl jste, že ho znáte. Znáte i mě?“ „Ano, znám vás, občane doktore.“ „Dobrá tedy! Je to opravdu proti předpisům. Ale udali ho – a pro těžké věci – občan a občanka Defargeovi. A ještě jeden občan.“ „Kdo je ten třetí?“
KAPITOLA 8 KARTY V RUKOU Š ťastně nevědomá o novém neštěstí, jež se doma stalo, kráčela slečna Prossová úzkými uličkami a překročila řeku po mostě Pont Neuf, přičemž si v duchu opakovala všechny nezbytné nákupy. Pan Cruncher s košíkem jí šel po boku. Oba nahlíželi vpravo i vlevo do všech krámů, jež míjeli, obezřetně si všímali všech shluků lidí, a kde narazili na vzrušenou skupinu hovořících, tam raději od- bočili z cesty. Byl sychravý večer a na zamlžené řece, jež tu před očima plápolala ohni a do uší pronikala drsným hřmotem, bylo vidět bárky, kde pracovali kováři vyrábějící zbraně pro armádu Republiky. Běda tomu, kdo si zahrával s touto armádou a komu se v ní nezaslouženě dostalo povýšení! Pak bylo pro něj lépe, aby mu nebyly nikdy na- rostly vousy, neboť národní břitva mu je teď dokonale oholila. Když slečna Prossová nakoupila několik drobností u hokynáře a odměrku oleje do lampy, začala se zabývat otázkou, kde koupit po- třebné víno. Nahlédla do několika vináren a zastavila se u vývěsního štítu „Dobrého římského republikána Bruta“ nedaleko Národního paláce, což byly dřívější (i pozdější) Tuileries, kde se jí to dokonce zalíbilo. Vypadalo to tu poněkud klidněji než v jiných zařízeních téhož druhu, mimo něž prošli, a přestože i tady bylo rudo vlastenec- kými čapkami, nebylo tu tolik rudo jako jinde. Dotázala se pana Crunchera a zjistila, že je téhož mínění jako ona, a tak vstoupila, pro- vázena svým kavalírem, k „Dobrému římskému republikánu Bru- tovi“.
377
376
Made with FlippingBook - Online magazine maker