„Barsad,“ vmísil se náhle jiný hlas. „Tohle je jméno za tisíc liber!“ zvolal Jerry.
„Neříkal jsem to?“ přerušil ji bratr. „Věděl jsem to hned. Chceš mi přivodit smrt. Vlastní sestra způsobí, že budu podezřelý. Zrovna ve chvíli, kdy pronikám dopředu!“ „Dobrotivé, milostivé nebe, tohle nedopusť!“ volala slečna Pro- ssová. „To tě raději už nechci nikdy ani spatřit, drahý Solomone, i když jsem tě vždycky opravdu milovala a vždycky tě budu milovat. Řekni mi jen jediné laskavé slovo, pověz mi, že není mezi námi žádné nedorozumění a nic, co by nás odcizovalo, a už tě nebudu zdržovat.“ Dobrá slečna Prossová! Jako by odcizení mezi nimi nastalo její vinou. Jako by se pan Lorry už před lety nedověděl tam v tichém zákoutí v Soho, že tento povedený bratr utratil její peníze a pak ji opus- til! Přesto Solomon vyslovil to laskavé slovo s bručivou blahosklon- ností, mnohem větší, než jakou by mohl projevit, kdyby jejich vzá- jemné zásluhy a postavení byly zcela opačné (jak tomu je bez výjimky po celém světě), když tu se pan Cruncher dotkl jeho ramene a chra- plavě a nečekaně se do toho vložil touto pozoruhodnou otázkou: „Povídám, mohu se vás na něco zeptat? Jmenujete se John Solo- mon, nebo Solomon John?“ Úředník se k němu náhle nedůvěřivě obrátil. „Tak ven s tím!“ pravil pan Cruncher. „Hezky jasně promluvte.“ (Čehož mimochodem ani sám nebyl schopen.) „John Solomon, nebo Solomon John? Ona vám říká Solomone a ona to musí vědět, když je to vaše sestra. A já zas vím, že jste John. Které z těch jmen je první? A vůbec, jak je to s jménem Pross? Tam v Anglii vám tak neříkali.“ „Co tím myslíte?“ „Nevím ani, co tím myslím, poněvadž si nemohu vzpomenout, jak vám doma říkali.“ „Nemůžete?“ „Ne. Ale přísahal bych, že to bylo dvouslabičné jméno.“ „Opravdu?“ „Ano. Ten druhý měl jednoslabičné jméno. Znám vás. Dělal jste fízlovského svědka v Bailey. Jak jen jste se tehdy jmenoval, u ďábla, otce všech lží, který je i vaším vlastním otcem!“
Ten, kdo se tak vmísil, byl Sydney Carton. Měl ruce za zády pod šosy jezdeckého kabátu a stál po boku pana Crunchera právě tak ne- dbale, jak by stál v Old Bailey. „Nelekejte se, drahá slečno Prossová. Překvapil jsem včera večer pana Lorryho svým příjezdem; dohodli jsme se, že se nikde jinde ne- ukážu, dokud nebude všechno v pořádku nebo dokud nebudu moci něčím prospět; a tady jsem se objevil, abych si trochu pohovořil s vaším bratrem. Přál bych vám, abyste měla bratra zaměstnaného něčím lepším, než čím se zaměstnává pan Barsad. Přál bych si kvůli vám, aby pan Barsad nebyl vězeňský prašivec.“ V žalářnické hantýrce té doby se říkalo prašivec udavačům. Udavač, jenž byl už takhle bledý, zbledl ještě víc a zeptal se, jak si ho cizinec dovoluje napadat. „Povím vám to,“ pravil Sydney. „Zahlédl jsem vás, pane Barsade, asi před hodinou, jak vycházíte ze soudního vězení při tribunálu, když jsem si tam prohlížel jeho zdi. Máte tvář, kterou si člověk dobře pamatuje, a já mám na tváře dobrou paměť. Když jsem vás spatřil v tom sousedství, začal jsem být zvědav, a poněvadž jsem měl také důvody, o nichž patrně víte, uvádět vás ve spojitost s neblahým osu- dem, který stihl mého přítele, nyní velmi nešťastného, vydal jsem se za vámi. Vešel jsem tam do té vinárny brzy za vámi a seděl jsem blízko vás. Nebylo nesnadné usoudit z vašeho docela nezdrženlivého roz- hovoru a z řečí, které otevřeně vedli vaši obdivovatelé, jaké je vaše povolání. Co jsem zprvu začal náhodou, pane Barsade, utvářelo se postupně v určitý záměr.“ „V jaký záměr?“ tázal se udavač. „Bylo by obtížné a mohlo by být nebezpečné vykládat vám to tady na ulici. Mohl byste mi poskytnout několik minut důvěrného rozho- voru – řekněme v kanceláři Tellsonovy banky?“ „Pod pohrůžkou?“ „Řekl jsem snad něco takového?“ „Proč bych tam tedy chodil?“
383
382
Made with FlippingBook - Online magazine maker