nou, abych uvolnil kočáru cestu, protože by mě jinak přejel, jakási hlava vyhlédla z okna kočáru a zavolala na kočího, aby zastavil. Kočár zastavil, jakmile se kočímu podařilo zarazit koně, a týž hlas mě zavolal jménem. Odpověděl jsem. Kočár byl v té chvíli o tolik přede mnou, že dva páni měli čas ote- vřít dvířka a vystoupit dříve, než jsem k němu došel. Spatřil jsem, že jsou oba zahaleni v pláště a že chtějí zřejmě zůstat nepoznáni. Když tak stáli vedle sebe poblíž dvířek kočáru, spatřil jsem také, že oba jsou asi téhož věku jako já, nebo spíše poněkud mladší a že si jsou oba velmi podobni postavami, chováním, hlasem i tvářemi (pokud jsem je viděl). ,Jste doktor Manette?‘ pravil jeden z nich. ,Jsem.‘ ,Doktor Manette z Beauvais,‘ pravil druhý, ,mladý lékař, dovedný chirurg, jenž za posledních několik let v Paříži velmi proslul?‘ ,Pánové,‘ odpověděl jsem, ,jsem tento doktor Manette, o němž mluvíte tak blahosklonně.‘ ,Byli jsme ve vašem bytě,‘ pravil první, poněvadž jsme však neměli štěstí vás tam zastihnout a poněvadž nám bylo řečeno, že jste šel patrně tímto směrem, rozjeli jsme se za vámi v naději, že vás dostih- neme. Vstoupíte laskavě do kočáru?‘ Oba si počínali panovačně a oba mě při těch slovech obstoupili tak, aby mě měli mezi sebou a dvířky kočáru. Byli ozbrojeni. Já nebyl. ,Promiňte mi, pánové,‘ pravil jsem, ,ale obvykle se táži na jména těch, kteří mi prokazují čest, že mě žádají o pomoc, a ptám se také, k jakému případu jsem volán.‘ Dostal jsem na to odpověď od toho, jenž mluvil jako druhý. ,Doktore, vaši zákazníci jsou lidé vyššího stavu. Pokud jde o po- vahu případu, ujišťuje nás naše důvěra ve vaši dovednost, že ji zjistíte sám lépe, než bychom my ji mohli vylíčit. Vstoupíte laskavě do ko- čáru?‘ Nemohl jsem udělat nic jiného než vyhovět a mlčky jsem vstoupil. Oba pak vstoupili za mnou – druhý vyskočil, když napřed přiklopil schůdky. Kočár obrátil a rozjel se tak rychle jako dříve.
proto, aby se starostlivě podívala na svého otce, zatímco doktor Ma- nette upřeně zíral na toho, jenž četl, zatímco paní Defargeová neod- trhovala zrak od vězně, zatímco Defarge nespouštěl oči ze své dychtivě hledící ženy a zatímco se všechny ostatní pohledy upíraly na doktora, jenž nic kolem sebe neviděl – byly předčítány listy, v nichž bylo psáno toto.
KAPITOLA 10 PODSTATA STÍNU
„J
á, Alexandre Manette, nešťastný lékař, narozený v Beauvais a bydlící pak v Paříži, píši tyto smutné zápisy ve své žalostné kobce v Bastile v posledním měsíci roku 1767. Píši je potají v přestávkách a s všemožnými obtížemi. Zamýšlím je uschovat ve stěně komína, kde jsem pro ně po zdlouhavé práci připravil úkryt. Snad je tam nějaká slitovná ruka najde, až ze mne a z mých útrap bude pouhý prach. V posledním měsíci desátého roku svého uvěznění píši tato slova rezavým železným hrotem, který namáčím do seškrabaných sazí a spáleného dřeva, smíšeného s krví. Všechna naděje mě opustila. Podle strašlivých varování, jichž jsem si sám na sobě všiml, vím již, že moje rozumové schopnosti nezůstanou neporušeny, ale slav- nostně zde prohlašuji, že v této chvíli jsem při plném rozumu, že moje vzpomínky jsou přesné i zevrubné a že píši pravdu, neboť za tato svoje poslední zapsaná slova se budu zodpovídat před posledním soudem na věčnosti, ať už je budou lidé číst, či nikoli. Jedné podmračné měsíční noci v třetím týdnu prosince (myslím, že to bylo dvaadvacátého) roku 1757 jsem kráčel odlehlou končinou nábřeží Seiny, abych se osvěžil mrazivým vzduchem, vzdálen asi tak hodinu cesty od svého bydliště v ulici Lékařské školy, když tu se při- blížil za mými zády velmi rychle jakýsi kočár. Když jsem uskočil stra-
410
411
Made with FlippingBook - Online magazine maker