když začalo blouznění polevovat. Udělal jsem aspoň to málo, co jsem mohl při této příležitosti vykonat; postupně pak upadla do otupělosti a ležela, jako by byla mrtvá. Bylo to, jako by se konečně utišil vítr a déšť po dlouhé a strašlivé bouři. Uvolnil jsem jí ruce a zavolal onu ženu, aby mi pomohla dobře ji uložit a dát do pořádku oblečení, které potrhala. Přitom jsem po- znal, že je ve stavu, kdy vznikají první příznaky začínajícího mateř- ství; a tehdy jsem také ztratil onu malou naději, že bude žít. ,Je mrtvá?‘ tázal se markýz, kterého dále budu nazývat starším bratrem, když přišel do pokoje ve vysokých botách, jak právě přijel na koni. ,Není mrtvá,‘ odpověděl jsem, ,ale pravděpodobně zemře.‘ ,Co je v těch tělech obyčejných lidí síly!‘ řekl udiveně. ,V utrpení a zoufalství je nesmírně mnoho síly,‘ řekl jsem na to. Nejdříve se mým slovům zasmál a pak se na mě zamračil. Nohou si přistrčil židli blízko k mé židli, přikázal ženě, aby odešla, a pravil mi tlumeným hlasem: ,Když jsem shledal, doktore, jak se můj bratr zapletl s těmihle nu- záky do nesnází, doporučil jsem, abyste byl povolán na pomoc. Máte výbornou pověst a jako mladý muž s takovými nadějemi dbáte patrně o svůj prospěch. Co tu vidíte, je jen k tomu, abyste to viděl, ne k tomu, abyste o tom hovořil.‘ Naslouchal jsem dechu pacientky a neodpověděl jsem. ,Poctíte mě laskavě svou pozorností, doktore?‘ ,V mém povolání, pane,‘ pravil jsem, ,držíme vždy sdělení pacientů v tajnosti.‘ Byl jsem ve své odpovědi opatrný, neboť jsem byl znepokojen vším, co jsem slyšel a viděl. Její dech byl tak slabý, že jsem vyzkoušel tep a poslechl srdce. Život tu byl, víc nic. Když jsem se opět posadil a rozhlédl kolem, spatřil jsem, že na mě oba bratři upřeně hledí. Píši s takovými nesnázemi, zima je tu tak krutá a tolik se bojím, že budu přistižen a uvržen do úplné temnoty podzemní kobky, že
vytasit, aby se bránil – a vrhl se na mě se vší svou dovedností, aby za- chránil svůj život.‘ Teprve před několika okamžiky padl můj pohled na zlomky zpře- ráženého kordu, ležící mezi senem. Byla to šlechtická zbraň. Na jiném místě ležel starý kord, kdysi patrně zbraň vojákova. ,Pozvedněte mě teď, doktore, pozvedněte mě. Kde je?‘ ,Není tady,‘ řekl jsem a podepřel chlapce; domníval jsem se, že tím myslí bratra. ,On sám! I když jsou šlechtici hrdí, bojí se ten člověk na mě podí- vat. Kde je ten člověk, byl tu přece. Obraťte mi tvář k němu.‘ Udělal jsem to a opřel jsem chlapcovu hlavu o svoje koleno. Nadán však v tom okamžiku neobyčejnou silou sám zcela vstal a přiměl mě tak, abych vstal také, neboť jinak bych jej už nemohl podpírat. ,Markýzi,‘ pravil chlapec, upřel na něj široce rozevřené oči a po- zvedl pravici, ,až nastanou dny soudu nad všemi těmito věcmi, na moji výzvu se vy a lidé vám rovní až do posledního člena vašeho ha- nebného rodu za ně budete zodpovídat. Označuji vás tímto krvavým křížem na důkaz, že vás k tomu vyzývám. Až nastanou dny soudu nad všemi těmito činy, na moji výzvu se zvlášť za ně bude zodpovídat váš bratr, nejhanebnější z hanebného rodu. Označuji ho tímto krva- vým křížem na důkaz, že ho k tomu vyzývám. ‘ Dvakrát přiložil svou pravici k ráně na prsou a ve vzduchu pak uka- zováčkem udělal znamení kříže. Stál ještě okamžik se vztyčenou pravicí, potom však, jak mu ruka klesla, skácel se spolu s ní k zemi – mrtev. Když jsem se vrátil k lůžku mladé ženy, zastihl jsem ji, jak dosud třeští zcela stejně a s touž vytrvalostí. Věděl jsem, že to tak může trvat po mnoho hodin a že to patrně skončí až v mlčení hrobu. Dal jsem jí znovu lék, který jsem jí dal už dříve, a seděl jsem u je- jího lůžka až dlouho do noci. Nikterak se nezmírnila pronikavost je- jích výkřiků, nikdy nezkomolila zřetelnost ani pořádek svých slov. Stále volala: ,Můj manžel, můj otec, můj bratr! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct. Tiše!‘ Tak to trvalo dvacet šest hodin od chvíle, kdy jsem ji poprvé spat- řil. Dvakrát jsem mezitím odešel a zas přišel a seděl jsem opět u ní,
421
420
Made with FlippingBook - Online magazine maker