KAPITOLA 11 SOUMRAK N ešťastná žena k smrti odsouzeného nevinného muže se ská- cela jako smrtelně raněná, když uslyšela rozsudek. Nevy- dala však ze sebe ani hlásku; a hlas v jejím nitru, jenž jí připomínal, že právě ona jediná ze všech lidí ho musí podpírat v jeho neštěstí a nikoli toto neštěstí rozmnožovat, byl tak mocný, že se pod jeho účinkem i z tohoto úderu okamžitě vzpamatovala. Poněvadž se soudcové měli zúčastnit jakési pouliční demonstrace, bylo zasedání tribunálu odročeno. Ještě nedozněl hluk rychlého od- chodu posluchačstva ze síně a Lucie již napřahovala s láskou a útě- chou na tváři ruce k manželovi. „Kdybych se ho jen směla dotknout! Kdybych ho ještě jednou směla obejmout! Občané, mějte s námi aspoň tolik soucitu.“ Zůstal zde už jen žalářník spolu se dvěma z těch čtyř mužů, kteří ho včera večer přišli zatknout, a Barsad. Všichni lidé vyšli již ven, aby včas zastihli podívanou na ulicích. Barsad navrhl ostatním: „Ať ho tedy obejme, bude to jen okamžik.“ Mlčky s tím souhlasili a pustili ji mezi sedadly síně k zvýšenému místu, kde ji, když se nahnul přes zábradlí, mohl sevřít do náruče. „Sbohem, miláčku mé duše. Žehnám ti na rozloučenou, má lásko. Opět se setkáme tam, kde všichni znavení spočinou!“ Tak hovořil její manžel, když ji tiskl na svá prsa. „Snesu to, drahý Charlesi. Bůh je mi oporou; pro mne se netrap. Dej ještě požehnání na rozloučenou našemu dítěti.“ „Posílám je po tobě. Dej jí za mě políbení. Dej jí za mě mé sbo- hem.“ „Charlesi! Ne! Ještě okamžik! Nebudeme odloučeni dlouho. Cítím, že mi brzy nad tím pukne srdce; dokud však budu moci, budu konat svou povinnost, a až ji opustím, Bůh jí dá přátele, jako dal mně.“ Otec přišel za ní a byl by již před oběma poklekl, když ho Darnay uchopil za ruku a zvolal:
„Ne, ne! Copak jste se proti nám provinil, že chcete před námi kle- kat? Víme teď, co všechno jste kdysi musel podstoupit. Víme teď, jak vám bylo, když jste zprvu tušil můj původ a když jste pak již o něm věděl. Víme teď, proti jakému přirozenému odporu v sobě jste musel bojovat, víme teď, jak jste jej pro ni překonal. Děkujeme vám z celých svých srdcí, ze vší své lásky i úcty. Bůh nechť je s vámi!“ Jedinou otcovou odpovědí bylo, že zaťal prsty do svých šedin a vydal ze sebe výkřik bolesti. „Jinak to nemohlo skončit,“ pravil vězeň. „Všechno spělo k tomuto konci. Právě marné úsilí splnit, čím mě pověřila má ubohá matka, přivedlo mě osudně do vaší blízkosti. Z takového zla nemohlo vzejít dobro; když byl počátek tak nešťastný, nemohl být konec šťastný. Upokojte se a odpusťte mi. Bůh nechť vám žehná!“ Když ho pak odváděli, žena ho pustila z objetí a hleděla za ním s ru- kama sepjatýma jako k modlitbě a se zářivým pohledem na tváři, na níž dokonce byl i utěšující úsměv. Když vyšel východem pro vězně, obrátila se, s láskou si položila hlavu na otcova prsa, pokusila se na něj promluvit a padla mu k nohám. Tu se Sydney Carton vynořil ze zastrčeného kouta, odkud se po celou dobu ani nehnul, přistoupil k ní a zvedl ji. Byl s ní jen její otec a pan Lorry. Cartonovy paže se chvěly, když ji pozvedal a když jí při- držoval hlavu. A přece ve výrazu jeho tváře nebyl jen soucit – byl tam i jakýsi nádech hrdosti. „Mám ji odnést do kočáru? Ani necítím její tíhu.“ Zlehka ji odnesl k východu a jemně ji položil do kočáru. Její otec a dávný přítel se posadili k ní a on usedl vedle kočího. Když přijeli k vratům, kde si za tmy o nemnoho hodin dříve v duchu představoval, po kterých hrubých dlažebních kamenech její nohy kráčívaly, zvedl ji opět a odnesl nahoru do jejich bytu. Položil ji na pohovku v pokoji, kde nad ní plakaly její dítě a slečna Prossová. „Neprobouzejte ji z mdloby,“ pravil tiše slečně Prossové, „takhle je jí lépe. Dokud je to jen mdloba, neprobouzejte ji k vědomí.“ „Ach, Cartone, Cartone, milý Cartone!“ zvolala maličká Lucie, jež vyskočila a v návalu žalu ho objala kolem krku. „Jistě jste přišel nějak
428
429
Made with FlippingBook - Online magazine maker