Kdy myslíte, že budete moci navštívit ty hrůzovládce, doktore Ma- nette?“ „Doufám, že hned po setmění. Za hodinu nebo za dvě.“ „Brzy po čtvrté hodině se už bude stmívat. Počítejme tedy s nej- delší lhůtou. Jestliže v devět přijdu k panu Lorrymu, dovím se tam již od našeho přítele nebo přímo od vás, co jste podnikl?“ „Ano.“ „Kéž máte úspěch!“ Pan Lorry šel se Sydneyem až k domovním dveřím, dotkl se pak jeho ramene, když se již chystal odejít, a přiměl ho obrátit se. „V nic už nedoufám,“ pravil pan Lorry tichým a bolestným šeptem. „Ani já nedoufám.“ „I kdyby ho kterýkoli z těch lidí, nebo dokonce všichni, chtěli uše- třit – což je předpoklad velmi odvážný, neboť co pro ně znamená jeho život, nebo vůbec jakýkoli život! –, pochybuji, že by se odvážili ho ušetřit po těch bouřlivých projevech v soudní síni.“ „To si myslím i já. V tom křiku jsem už zřetelně slyšel dopadnout sekyru.“ Pan Lorry opřel paži o veřeje dveří a sklonil na ni tvář. „Nebuďte malomyslný,“ pravil Carton velmi jemně. „Netruchlete. Utvrzoval jsem doktora Manetta v tom záměru, poněvadž jsem si myslel, že jí to jednou bude pro útěchu. Jinak by si mohla myslet, že jeho život byl lehkomyslně promarněn a promrhán, a to by ji trápilo.“ „Ano, ano, ano,“ řekl pan Lorry a utíral si oči, „máte pravdu. Ale on zahyne; není žádné skutečné naděje.“ „Ano. Zahyne; není žádné skutečné naděje,“ jako ozvěnou řekl Carton. A začal klidným krokem sestupovat po schodech dolů.
pomoci mamince, jistě jste přišel zachránit tatínka! Ach, jen se na ni podívejte! Ze všech lidí, kteří ji mají rádi, se právě vy na to určitě ne- můžete dívat a nic pro ni neudělat!“ Sklonil se nad dítětem a přitiskl si jeho kvetoucí tvář k obličeji. Něžně je pak od sebe odtáhl a podíval se na jeho matku, ležící tu v bezvědomí. „Než odejdu,“ pravil a odmlčel se na okamžik, „mohu ji políbit?“ Vzpomínalo se později, že když se sklonil a dotkl se svými rty její tváře, zašeptal jakási slova. Dítě, jež bylo nejblíže, jim později řeklo, a říkalo to pak svým vnoučatům, když se z něho stala krásná stará dáma, že ho slyšelo vyslovit: „Za život, který milujete.“ Když pak odešel do vedlejšího pokoje, obrátil se náhle na pana Lorryho a jejího otce, kteří kráčeli za ním, a řekl doktorovi: „Ještě včera jste pro něj tolik mohl udělat, doktore Manette; aspoň to ještě znovu zkuste. Všichni ti soudci a všichni lidé, kteří teď mají moc, se k vám chovají velice přátelsky a uznávají přece vaše zásluhy!“ „Nic, co bylo ve spojitosti s Charlesem, přede mnou nezatajova- li. Měl jsem všechny nejpevnější záruky, že ho zachráním, a zachránil jsem ho.“ Odpověď vyslovil velmi namáhavě a pomalu. „Zkuste to znovu. Do zítřejšího odpoledne zbývá už jen málo krát- kých hodin, ale zkuste to.“ „Chystám se k tomu. Nebudu váhat ani okamžik.“ „Tak je to dobře. Viděl jsem vaši energii, s níž jste dělal veliké věci, i když jsem ještě neviděl,“ dodal pak s úsměvem i s povzdechem, „že byste dokázal takhle velikou věc. Ale zkuste to! Jakkoli malou cenu má život, jestliže ho špatně užíváme, přesto je hoden tohoto úsilí. Kdyby tomu tak nebylo, nestálo by za to obětovat ho.“ „Půjdu rovnou k veřejnému žalobci i k předsedovi,“ pravil doktor Manette, „a půjdu i k jiným, které je lépe nejmenovat. Napíši také – jenže v ulicích jsou oslavy a nikoho nebude možné až do tmy zastih- nout.“ „To je pravda. Ale dobrá! Je to přinejlepším poslední zoufalá naděje a nebude o nic zoufalejší, jestliže to odložíte až do tmy. Rád bych se dověděl, jak pořídíte, ale nemyslete si, nic od toho nečekám!
433
432
Made with FlippingBook - Online magazine maker