KAPITOLA 12 TMA S ydney Carton se na ulici zastavil, nerozhodnut, kam má jít. „V devět hodin v Tellsonově bance,“ pravil se zamyšlenou tváří. „Bude dobře, abych se tady mezitím ukazoval? Myslím, že ano. Bude dobře, aby lidé věděli, že je tu nějaký takový člověk jako já; to je docela rozumné opatření, a možná že je to zcela nezbytná příprava. Ale opatrně, opatrně! Musím si to pořádně rozmyslet!“ Ač již směřoval k jednomu cíli, nyní se zastavil, přešel několikrát sem a tam stmívající se ulicí a uvažoval přitom, jaké důsledky by jeho nápad mohl mít. A prvotní dojem z něho byl potvrzen. „Bude dobře,“ pravil rozhodnut s konečnou platností, „aby lidé věděli, že je tu nějaký takový člověk jako já.“ A obrátil se směrem k čtvrti Saint-Antoine. Defarge ten den o sobě řekl, že je vinárníkem v čtvrti Saint-An- toine. Pro člověka, jenž město dobře znal, nebylo nesnadné najít jeho vinárnu, aniž se musel kohokoli ptát. Když Carton zjistil, kde vinárna je, vyšel zase z těch úzkých ulic, povečeřel v hostinci a po jídle tvrdě usnul. Poprvé po mnoha letech nic silného nevypil. Od včerejšího večera nevypil nic než trochu lehkého zředěného vína a včera večer vylil zvolna pálenku do krbu pana Lorryho jako člověk, jenž s pitím skoncoval. Bylo již sedm hodin, když se osvěžen probudil a vyšel opět do ulic. Když mířil do čtvrti Saint-Antoine, zastavil se u výkladní skříně, kde bylo zrcadlo, a dal poněkud do pořádku svou uvolněnou vázanku, límec kabátu i pocuchané vlasy. Poté co se upravil, zamířil přímo k Defargeově vinárně a vstoupil. Ve vinárně nebyl náhodou žádný jiný zákazník, jen Jacques třetí, ten s nepokojnými prsty a skřehotavým hlasem. Tento muž, kterého viděl v porotě, popíjel u pultu a hovořil s manžely Defargeovými. Mstitelka se účastnila rozhovoru jako pravidelná návštěvnice pod- niku.
Když Carton vešel, posadil se a požádal (velmi špatnou francouz- štinou) o nevelkou odměrku vína, vrhla na něho paní Defargeová bezstarostný pohled, pak si ho prohlédla zkoumavěji a pak ještě zkou- mavěji, posléze k němu sama přistoupila a zeptala se ho, co že si to objednal. Opakoval, co již řekl. „Angličan?“ pravila paní Defargeová a pozvedla tázavě temná obočí. Když na ni pohlédl, jako by mu dlouho trvalo porozumět i jen je- dinému francouzskému slovu, odpověděl s tím dřívějším silným cizím přízvukem: „Ano, paní. Jsem Angličan!“ Paní Defargeová se vrátila k pultu nalít mu víno, a když pak vzal jakobínské noviny a předstíral, že se namáhavě snaží jim porozumět, zaslechl ji, jak říká: „Na mou duši, celý Evrémonde!“ Defarge mu přinesl víno a popřál mu dobrý večer. „Prosím?“ „Dobrý večer.“ „Och! Dobrý večer, občane,“ pravil a nalil si do sklenice. „Ach, dobré víno. Připíjím Republice.“ Defarge se vrátil k pultu a pravil: „Opravdu, trochu je mu po- dobný.“ Paní na to příkře řekla: „Já ti zas povídám, že je mu pořádně po- dobný.“ Jacques třetí poznamenal na usmířenou: „To je tím, paní, že na něj pořád tak myslíte.“ Mstitelka dodala se smíchem: „Tak už to je! A tolik už se těšíš, že ho zítra ještě jednou uvidíš!“ Carton pomalu sledoval řádky a slova novin ukazováčkem a tvářil se soustředěně i zaujatě. Všichni se blízko u sebe opírali rukama o pult a mluvili tiše. Když několik okamžiků mlčeli a všichni na něj hleděli, aniž ho vyrušili z pozorné četby článku jakobínského redaktora, znovu se rozpovídali. „Tady paní má pravdu,“ pravil Jacques třetí. „Proč přestávat? Je v tom veliká síla. Proč přestávat?“
436
437
Made with FlippingBook - Online magazine maker