Šel však svou cestou a brzy ho pohltil stín vězeňské zdi. V určenou hodinu se opět objevil v pokoji pana Lorryho a zastihl tu starého pána, jak přechází nepokojně a ustaraně sem a tam. Pravil, že byl až do této chvíle u Lucie a že ji opustil jen na několik minut, aby dodržel sjednanou schůzku. Její otec se neobjevil od té doby, co krátce před čtvrtou hodinou odešel z banky. Měla jakousi slabou naději, že by jeho přímluva mohla Charlese zachránit, ale je to naděje nepatrná. Je už pryč déle než pět hodin; kde by mohl být? Pan Lorry čekal do deseti; poněvadž se však doktor Manette ne- vrátil a poněvadž nechtěl nechat Lucii už déle o samotě, sjednali si, že se k ní vrátí a přijde do banky opět o půlnoci. Zatím tu Carton bude čekat sám u krbu na doktora. Čekal a čekal; až hodiny uhodily dvanáct, ale doktor Manette se nevrátil. Přišel pan Lorry a nenesl žádné zprávy. Kde jen by mohl být? Probírali tu otázku a takřka si již na jeho dlouhé nepřítomnosti vy- budovali jakousi křehkou stavbu naděje, když ho zaslechli na schodech. V okamžiku, kdy vstoupil do pokoje, bylo jasné, že vše je ztraceno. Nikdo se nikdy nedověděl, zda vůbec u někoho byl, nebo zda vše- chen čas prochodil po ulicích. Když tam tak stál a zíral na ně, na nic se ho neptali, neboť jim všechno říkala jeho tvář. „Nemohu to najít,“ pravil, „a musím to mít. Kde to je?“ Hlavu měl nepokrytou, krk měl rovněž holý, a zatímco hovořil, bezmocně se rozhlížeje kolem, svlékl si také kabát a upustil jej na podlahu. „Kde je má lavice? Všude jsem hledal svou lavici a nemohu ji najít. Co udělali s mou prací? Mám málo času, musím ty boty dodělat.“ Podívali se jeden na druhého a srdce se v nich zastavovala. „Pospěšte!“ pravil slabým plačtivým hlasem. „Dejte mi mou práci. Nechte mě ji dodělat.“ Když nedostal žádnou odpověď, začal si rvát vlasy a dupat nohama jako zlostné dítě. „Nemučte ubohého nešťastníka,“ zapřísahal je hlasitě, „a dejte mi mou práci! Vždyť co s námi udělají, když ty boty dnes v noci nedodě- lám!“
Ztracen, naprosto ztracen! Bylo očividně tak zcela beznadějné chtít s ním rozumně hovořit nebo se pokoušet, aby se vzpamatoval, že mu oba – jako by se do- hodli – položili ruce na ramena a slibem, že hned dostane svou práci, se jim podařilo ho přimět, aby se posadil ke krbu. Sklesl do křesla, zahleděl se na hořící polena a rozplakal se. Jako by všechno, co se událo od času onoho podkroví, bylo pouhý chvilkový přelud nebo sen, viděl pan Lorry, jak se sesychá přesně do podoby toho, jemuž Defarge poskytoval úkryt. Ačkoli oba byli dojati a pojímala je hrůza při pohledu na jeho zhroucení, nebyl čas podléhat citům. Příliš silně se jich dovolávala jeho osamělá dcera, zbavená poslední naděje a opory. Opět jako by se dohodli, pohlédli jeden na druhého s výrazem téhož úmyslu ve tvářích. Carton promluvil první: „Poslední naděje je pryč; velká beztoho nebyla. Ano, bude nejlépe, když se vrátí k ní. Než však odejdete, mohl byste mě na okamžik v klidu vyslechnout? Neptejte se mě, k čemu jsou ty podmínky, které si budu klást, a k čemu ty sliby, které od vás budu žádat; mám k tomu důvody – dobré důvody.“ „Nepochybuji o tom,“ odpověděl pan Lorry. „Mluvte.“ Po celou tu dobu se postava v křesle mezi nimi jednotvárně kolé- bala sem a tam a sténala. Hovořili tak, jako by hovořili za nočního bdění nad chorým. Carton se sehnul, aby zvedl doktorův kabát, který mu téměř omo- tával nohy. Když jej zvedal, zlehka vypadla na podlahu taška, v níž doktor nosíval seznam svých denních povinností. Carton ji sebral a spatřil v ní složený kus papíru. „Na to bychom se měli podívat!“ pravil. Pan Lorry přikývl na sou- „Okamžik! Řeknu vám to v pravou chvíli. Za prvé,“ strčil ruku do svého kabátu a vytáhl odtamtud listinu, „tady je osvědčení, že mohu opustit toto město. Podívejte se. Sydney Carton, Angličan – vidíte?“ Pan Lorry před sebou držel rozevřenou listinu a hleděl mu do vážné tváře. hlas. Otevřel tašku a zvolal: „Díky Bohu!“ „Co je to?“ zeptal se dychtivě pan Lorry.
443
442
Made with FlippingBook - Online magazine maker